Subject: »[SPAM] Iba spam 2

jak prasa :D ved mozno by si mi potom aj nieco naviac primeral :D

si robime srandu, ale ked som praxoval zo skoly, som sa dostal ku geodetovi z vahostavu v tedy sa robili podzemne garaze na ursulinskej. sme tam prisli, najpr ma poslal kupit dve desiny, vypil, zacal sa rozbalovat a to uz som siel pre dalsie dve desiny :D

stavbari mi povedali, ze on triezvy nenamera nic :D

:DDDDDD

a ty sa toho držíš a už máš za sebou teraz pol litríka slivovičky čo ? :D

ja nepijem :D

ja viem ... ty chlastáš :D

neveriiiiiiimm

maro o zopar rokov neskor

preco o zopár rokov, sak to je celý on tento rok na jar :D

V mene vyšších štátnych záujmov, v mene KGB a ŠtB -1. časť
2.časť 3.časť 4.časť

Pomaly to bude už sedemnásť rokov od pamätných novembrových udalostí v roku 1989. Týmto obdobím sa začalo niečo, čo v ekonomickom drancovaní a rozkrádaní majetku pripomína Február 1948, hlavne keď sa jedná o rozkrádanie hnuteľných a nehnuteľných majetkov cez vysokú politiku. Pokiaľ v období, od ktorého už uplynulo vyše 59 rokov, bol hlavným zbojníkom, znárodňovateľom – rabovačom štát, ktorému v tom období vládla nastupujúca komunistická diktatúra, z drvivej väčšiny sa brali súkromné majetky, ktoré sa obratom menili na štátne, samozrejme, v mene platných zákonov, za týmto účelom vytvorených. Mnohí o svoj majetok prišli aj takým spôsobom, že najskôr z nich ŠtB vyrobila nepriateľov štátu a robotníckej triedy, no a po ich odsúdení vo vykonštruovaných procesoch automaticky prichádzali o majetky, ktoré potom za lacný peniaz prechádzali do vlastníctva vyvolených súdruhov.

Aj novembrové a ponovembrové udalosti z roku 1989, ako aj po roku 1989, týkajúce sa bývalej Československej socialistickej republiky, boli hlavne o presunoch stámiliardových majetkov do tých vyvolených súkromných rúk. Nielen domácich, ale aj zahraničných. Tentoraz sa, na rozdiel od Februára 1948, raboval štátny majetok. Nielen samotná ponovembrová príprava, ale aj samotná prednovembrová príprava tohto bezbrehého rabovania boli opäť v réžii úzkych skupín KSČ, ŠtB a KGB. Mnohí z týchto elitných súdruhov sa pri rozkrádaní štátneho majetku dokázali spojiť aj s tými, ktorých dlhé roky nazývali imperialistami, kapitalistami či vojnovými štváčmi a zákernými nepriateľmi socialistického tábora. Pochopili, že peniaze nesmrdia, aj keď to vedeli už veľmi dávno pred novembrom, no z ideologického dôvodu si ešte nemohli dovoliť to, čo začali realizovať po novembri 1989. Pojmy ako sloboda, demokracia či ľudské práva spomínané v tom období kadejakými havlomodlárskymi pseudohumanistami tu boli len fixnými a zastierajúcimi predstavami a ohlupovaním, nemajúcich ani tržnú hodnotu jedného kotúča toaletného papiera. Peniaze a nové prerozdelenie moci dokázali spojiť – zjednotiť zločincov z KSČ a ŠtB s tzv. disentom, nomenklatúrnym disentom, či im podobnými zaklínačmi demokracie a ľudských práv, ktorí boli štedro dotovaní tvrdou západnou menou. Mimoriadne špinavú úlohu tu hrali aj politici KDH a KDU-ČSL, cynicky sa skrývajúc za vieru, kresťanské hodnoty či samotného Boha.

Neexistovali žiadne náhody

Nech sa robia niektoré veci aj v tom najprísnejšom utajení, ich realizátori nikdy nemajú záruky, že o tomto sa raz verejnosť nedozvie. To sa vzťahuje aj na samotnú prípravu a realizáciu novembrových a ponovembrových udalostí v bývalom Československu. Dnes už môžeme povedať, že o zmenu režimu sa usilovali dve vplyvné skupiny KSČ a ŠtB. Tá prvá chcela chod udalostí realizovať dosiahnutím odstúpenia skostnatenej komunistickej nomenklatúry jakešovského typu. Táto skupina si bola veľmi dobre vedomá, že vývoj doby sa už nedá zastaviť v mene nejakých dogiem, preto bola odhodlaná realizovať viaceré zmeny, či už politické, ekonomické, ako aj zmeny týkajúce sa ľudských práv, či slobody vyznania, alebo sa dokonca podeliť aj o moc. Mal to byť tzv. obrodený socialistický systém, ktorý mal neskôr splynúť do tzv. sociálno-demokratickej platformy. Aj keď mnohí tvrdia, hlavne predstavitelia pravicového českého a slovenského ranno-kapitalistického zlodejského systému, že takéto niečo sa nedá reformovať, ponovembrová realita nám ukázala, že tento systém by bol, hlavne po ekonomickej línii, omnoho menej zločineckejší a zlodejskejší, ako ten pravicový, ranno-kapitalistický, fašistický a zločinecko-zlodejský systém, ktorý tu paradoxne vytvorili pretransformovaní prednovembroví komunisticko-fašistickí zločinci z KSČ a ŠtB, samozrejme, s požehnaním disidentských havlomodlárskych kolaborantov, ako aj v spolupráci so štátno-zlodejskou pravicovou chamraďou riadenou istým Václavom Klausom.

Druhá, omnoho vplyvnejšia a silnejšia skupina mala taktiež svoj plán, ktorý sa začal realizovať už niekedy v roku 1985. Tu sa nepočítalo s demokratizáciou socializmu, ale s tvrdým ranno-kapitalistickým ekonomickým systémom, kde na vrchole ekonomickej pyramídy moci budú stáť ľudia, cynickí ekonomickí zločinci, pre ktorých radový český či slovenský občan bude mať asi takú hodnotu, ako černoch pre otrokára 200 – 300 rokov dozadu. Samozrejme, že drsnosť tejto novej garnitúry tu bude obrusovaná či poľudšťovaná cez médiá, ako aj rôzne tzv. občianske skupiny a mimovládne organizácie, ktoré tu boli za pochybný finančný kapitál vytvorené. Už v roku 1987 sa začali vysielať do zahraničia skupiny vytypovaných mladých ľudí, ktorých ŠtB a KGB pripravovala do neskorších silných ekonomických pozícií, ale ešte predtým tam aj presúvať stámilióny korún, čo malo v skutočnosti vybraným predstaviteľom týchto dvoch zložiek zabezpečiť neskoršie dominantné postavenie. Takýmto spôsobom začínali aj niektorí dnešní zakladatelia Penty Jaroslav Haščák a Marek Dospiva. O tom, ako aj o úlohe prednovembrového arcizločinca Alojza Lorenca, posledného náčelníka ŠtB, si povieme neskôr.

Ako som už v horeuvedenom podnadpise pripomenul, ŠtB nenechávala nič na náhodu. Za týmto účelom dokonca ešte v rokoch 1988 – 89 pripravovala nádejných adeptov do kategórie TS – agent ŠtB. Názorne si to zdokumentujeme na prípade Romana Filisteina, nar. 2. 6. 1967 a Radovana Ujházyho, nar. 12. 6. 1967. Obaja sa stali TS – agentmi ŠtB v pomerne mladom veku 22 rokov, tesne pred novembrom 1989. Niekto môže namietnuť, no a čo, veď sa jednalo o neškodných zelenáčov, ktorí po novembri 1989 splynuli s davom. Omyl, vážení. Veľký omyl. Že ŠtB po ekonomickej línii pracovala mimoriadne precízne, si zdokumentujeme práve na týchto dvoch, v novembri 1989 ešte 22-ročných mladíkoch.

Radovan Ujházy, TS – agent ŠtB, reg. č. 40321, krycie meno RADO, ako aj Roman Filistein, reg. č. 30833, krycie meno BIOLOG, sa nám po novembri 1989 z ekonomickej a politickej sféry nestratili. Že napr. Roman Filistein sa stal dokonca agentom centrály II. správy ŠtB svedčí o tom, že riadiace orgány si ho museli nielen vysoko ceniť, ale mať s ním aj ďalekosiahle plány. Preto aj ľudí rozumejúcich problematike neprekvapilo, keď v auguste 2003 sa prevalil škandál okolo bratislavského letiska, ktoré sa pokúšala ovládnuť istá vplyvná skupina poslancov z SDKÚ v Bratislavskom samosprávnom kraji okolo Romana Filisteina. Už vtedy sa totiž objavili úvahy o záujme viedenského letiska kúpiť bratislavské letisko, čo by pre slovenskú stranu bolo nevýhodné. Ako vidieť, obavy či úvahy sa nakoniec potvrdili začiatkom januára 2006, keď minister dopravy Pavol Prokopovič obhajoval predať 66-percent akcií bratislavského a košického letiska konzorciu TwoOne, ktoré tvorí Flughafen Wien (Rakúsko), Raiffeisen Zentralbank (Rakúsko) a Penta Group (Česko a Slovensko). Paradoxné je to, že drvivá väčšina analytikov a odborníkov tvrdí, že takýto obchod je mimoriadne nevýhodný pre Slovensko. Ďalej tvrdia, že letiská sa jednoducho nepredávajú, hlavne nie do zahraničia a tobôž nie konkurencii.

Ako si ďalej ukážeme, ani agentovi ŠtB Radovanovi Ujházymu sa neviedlo zle. Niekedy v júni 1992 sa mi podarilo získať Správu o personálnom a kapitálovom prepojení medzi investičnými privatizačnými fondami a investičnými spoločnosťami. Stav bol k 31. decembru 1991 a v januári 1992 bola táto Správa odovzdaná vtedajšiemu predsedovi vlády SR Jánovi Čarnogurskému. Len tak mimochodom, prakticky všetky investičné fondy a investičné spoločnosti ovládali bývalí členovia komunistickej nomenklatúry, bývalí dôstojníci ŠtB, agenti ŠtB, ako aj bývalí vysokí úradníci komunistických ministerstiev a prednovembrových finančných sfér. Nachádza sa tu aj meno Radovana Ujházyho. V tabuľke - Funkcia v IPF alebo u zakladateľa, má v tom období tento 24-ročný mladík nasledujúce funkcie: Eastbrokers fond, a.s. – výkon správy fondu, Podnikateľský investičný fond ZPS – výkon správy fondu, Detský kupónový fond, a.s. – výkon správy fondu, Prvý privatizačný fond a.s. – výkon správy fondu, Humanita a.s. – člen dozornej rady, KOVO a.s. – člen predstavenstva, Banícky fond a.s. – člen predstavenstva, Južný fond a.s. – člen dozornej rady, Novohradský fond a.s. – člen predstavenstva. V rubrike – Poznámka – ešte figuruje ako zakladateľ Golden club a.s. – riaditeľ a.s.. A čo myslíte, kto bol v tom období jeho zamestnávateľ? No predsa PSI, kde bol v tom období generálnym riaditeľom Ing. Peter Vajda a Radovan Ujházy tu pracoval v oddelení investičného výskumu.

V tejto Správe ale Ing. Peter Vajda nebol vedený len ako generálny riaditeľ PSI. Mal aj ďalšie výnosné džoby. V Prvom privatizačnom fonde a.s. bol členom dozornej rady, v Garantovanom fonde a.s. bol taktiež členom dozornej rady, v Zlatom fonde a.s. bol taktiež členom dozornej rady, v Humanitnom fonde a.s. bol ako člen predstavenstva, v Novohradskom fonde bol členom dozornej rady. Keďže sa mu málilo, chúďatku utrápenému a „finančne podvyživenému“, tak ešte fungoval aj v Credit fonde a.s. a v Cosmexinveste a.s. Len tak mimochodom, mimo týchto dvoch pánov sa v dotyčnej Správe nachádzalo ďalších 17 pracovníkov PSI, z celkového počtu 125 mien. Niektoré mená sú tu mimoriadne zaujímavé, napr. súdruh akademik Milan Čič, ktorý ako poslanec Federálneho zhromaždenia bol členom predstavenstva v Spoločnosti pre rozvoj severného Slovenska s personálnym napojením IPF na banku Bohémia, ako aj na Severoslovenský podnikateľský IPF.

Vráťme sa ale k Ing. Petrovi Vajdovi. Veľmi rád si od neho nechám vysvetliť nasledovné: Ako náznak riešenia divokej Mečiarovej privatizácie Ivan Mikloš chcel vysporiadanie údajne nezákonnej privatizácie Slovnaftu Hatinovou Slovintegrou a.s., ktorá nadobudla 37% akcií nákupom zo štátnych financií Slovnaftu a Benzinolu. Okrem toho Hatina získal ďalších 10% akcií Slovnaftu prostredníctvom účelovo zriadenej s.r.o. v Novákoch, ktorej spolukonateľom bol aj nebohý Ducký a tým sa stal majoritným držiteľom balíka akcií jedného z najziskovejších strategických podnikov v štáte. Pod mediálnou hrozbou, kde Vajda bol spolumajiteľom SME, musel Hatina vrátiť 10% akcií z Nováckej s.r.o. naspäť do FNM. Tieto boli tajne predané iba Ing. Petrovi Vajdovi za štvrtinu pôvodne emitovanej ceny. Predajom akcií Slovintegry a.s. MOLu sa zrodili ďalší piati miliardári vrátane Hatinu. Predajom Vajdových 10% akcií MOLu mu tieto vyniesli čistý lichvársky zisk 1,6 miliardy Sk. Preto si rád počkám na stanovisko nielen Ing. Vajdu, ale aj ostatných zainteresovaných.

V denníku SME z 5. 5. 2003 na str. 19 bol rozhovor pod nadpisom – Ujházy: Spoveď agenta, ktorý riadil revolúciu. Stojí za to priblížiť čitateľom niektoré jeho názory. Hoci v tom období mal už 36 rokov, aj keď v mnohých veciach klamal, čitatelia, ktorí sa touto problematikou zaoberajú, budú niektorými odpoveďami prekvapení. V úvode rozhovoru ho redaktorka predstavila nasledujúcimi vetami: Bývalí agenti alebo spolupracovníci Štátnej bezpečnosti sú dodnes vo vysokých funkciách. My sme sa zamerali na podnikateľov. Ponúkame vám príbeh človeka, ktorý podpísal spoluprácu s ŠtB, a neskôr viedol ako študent na ekonomickej univerzite revolúciu. Expredseda predstavenstva VSŽ nominovaný cez finančnú skupinu Istrokapitál hovorí, že je to dnes trauma, s ktorou musí žiť. V Cibulkových zoznamoch je vedený ako agent, tajný spolupracovník a dôverník s krycím menom Rado. To si vymyslel sám: „Keď sa ma spýtali na krycie meno, nič iné mi nenapadlo. Všetci ma tak volajú.“ RADOVAN UJHÁZY hovorí, že ide o jeho najväčšiu životnú traumu.

Už z úvodu, ako ho napísala redaktorka ktorá s ním robila rozhovor, sa môžeme dozvedieť, že byť agentom ŠtB je veľmi výnosný džob. Veď si len porovnajme všetky tie jeho funkcie v období rokov 1990 – 1992, ako je to zdokumentované vo vyše uvedenej Správe, ktorú v januári 1992 dostal vtedajší predseda vlády SR Ján Čarnogurský, ale aj tie ďalšie významné funkcie – džoby, ktoré nasledovali. Samozrejme, že všetky tieto funkcie boli a sú aj nadpriemerne honorované. Že bývalá ŠtB naďalej preferuje, že svoj svojmu vždy pomôže, svedčia aj nasledovné pasáže z rozhovoru.

Na otázku – Postupne ste sa dostali do vysokých ekonomických kruhov. Kedy ste sa prvýkrát stretli s tým, že vám váš podpis niekto pripomenul? „Naopak, ja som to pripomenul mojim šéfom. Bol som na škole členom prvého senátu, z ktorého som odstúpil, lebo sme sa mali lustrovať. Zároveň som bol poradcom investičnej skupiny a dostal som ponuku venovať sa tomu úplne. Vtedy som pozval na obed rozhodujúcich akcionárov a povedal som im, že mám problém. Vysvetlil som im to a myslím si, že som ich prekvapil. Porozprávali mi príbehy iných svojich známych, novinárov, najmä športových redaktorov.“

(Pán Ujházy nám pripomenul, že ŠtB by bolo treba premenovať na dobročinnú a ľudomilnú organizácia – pozn. autora V. P. )

Na otázku – Neskôr ste sa dostali do vedenia VSŽ, tam za vami nikto nebol? „Vo VSŽ som o tom informoval človeka, čo mal na starosti PR. Nikdy som sa nestretol s tým, že by ma niekto vydieral.“ (Nepochybujem o tom, že pokiaľ by pán Ujházy nebol agentom ŠtB, ťažko by sa zamestnal niekde, čo nielen ŠtB zakladala, ale aj kde rozhoduje – pozn. autora V. P.)

Mimochodom, je tu ešte taká zvláštna perlička, ktorú stojí za pozornosť si pripomenúť. Ešte máme v živej pamäti predvolebnú bicyklovú kampaň Mikuláša Dzurindu v roku 1998.

V pelotóne, ktorý ho sprevádzal, boli aj páni Radovan Ujházy a Roman Filistein.



Hozzászólások: 1526


happy

2006. Október 29. Vasárnap, 19:49




törzskukac

Hozzászólás témája:

Idézet:
Tesne po novembri 1989 vlastnila KSČ majetok v hodnote asi 10 miliárd korún. Mimo toho vlastnila a užívala nehnuteľnosti štátu v hodnote piatich miliárd korún, pričom mala aj ďalšie príjmy. Sú nezvratné dôkazy, že tento majetok, ale už v súkromných rukách, opätovne vlastnia bývalí komunisti, bývalí dôstojníci ŠtB, agenti ŠtB, ako aj vysokí úradníci bývalých komunistických ministerstiev. Ako je to možné? Veď už v máji 1990 bol na základe tlaku verejnosti vo Federálnom zhromaždení vypracovaný zákon o navrátení majetku KSČ a SZM ľudu ČSFR. Lenže tento zákon nadobudol právoplatnosť až k 1. 1. 1991. To teda znamenalo, že KSČ a SZM mali dlhých sedem mesiacov na to, aby tento majetok mohli rozpredávať a prenajímať súkromným osobám – komunistom, eštebákom a agentom ŠtB. Že takéto niečo sa mohlo stať, bolo hlavne zásluhou dvoch, komunisticko-fašistickou ideológiou vyškolených právnikov Jičínského a Rychetského, ktorí v tom období pôsobili ako hlavní legislatívci vo Federálnom zhromaždení ČSFR. Hanba a hnus, že Jičínský doteraz pôsobí ako poslanec českého parlamentu za sociálnu demokraciu, a Rychetský je dokonca predsedom Ústavného súdu ČR.

Položme si otázku, či táto zásadná legislatívna chyba bola náhodná či vedomá? Dnes možno jednoznačne povedať, že sa jednalo o úmysel. Vedomý úmysel. Podobná šanca sa totiž nechala aj rozkrádaniu štátneho majetku bývalých podnikov zahraničného obchodu. A aby za toto zlodejstvo nemohol byť nikto postihnutý, odhlasoval federálny parlament, vedľa ďalších dobre premyslených úprav trestného zákona, ZRUŠENIE PARAGRAFU O TRESTNOM POSTIHU ZA ROZKRÁDANIE MAJETKU V SOCIALISTICKOM VLASTNÍCTVE. Poslaneckí tupohlavci tvrdili, že zbavujú trestný zákon ideologického paškvilu, a pritom v skutočnosti odhlasovali beztrestnosť komunistickým zločincom a zlodejom. Taktiež bolo odmietnuté aj použitie lustračného zákona pre Investičné privatizačné fondy. Preto ich mohli ovládnuť bývalí nomenklatúrni komunisti, bývalí dôstojníci ŠtB, ako aj agenti ŠtB. Ako títo zločinci a zlodeji bačovali v týchto fondoch, možno dokumentovať napríklad na Harvardských fondoch, ktoré boli pod kontrolou technickej správy ŠtB, a ktoré tak s obľubou propagoval a ospevoval treťotriedny ekonóm a trhový boľševický ošklbovač Václav Klaus.

Kapitálny úlovok CIA

Dnes, nielen 17 rokov po novembri 1989, ale aj neskoršie udalosti v bývalej Juhoslávii či na Ukrajine nám názorne dokumentujú, že nielen americká administratíva, ale aj CIA či iné mocenské spravodajské služby tu zohrávali nezanedbateľnú úlohu. Po získaní nových vecí či ďalších odborných analýz môžem konštatovať, že v bývalom Československu existovalo vplyvné mocenské centrum, ktoré sa začínalo nielen ideologicky, ale hlavne ekonomicky zbližovať s trhovým americkým a západným európskym systémom. Pokiaľ prechod od socializmu k trhovému americkému či prozápadne európskemu ekonomickému modelu mal mať bezbolestný či nekrvavý priebeh, muselo tu byť nielen určité prepojenie s neskoršou koordináciou silových a spravodajských mocenských zložiek, ale aj istý druh dôvery.

Kapitálnym úlovkom pre CIA bolo naverbovanie V. Vajnara pre spoluprácu, keď pracoval v misii OSN v USA. Vtedy ešte netušili, že z dotyčného súdruha sa neskôr stane vedúci sekretariátu generálneho tajomníka ÚV KSČ G. Husáka, a v roku 1983 z jeho rozhodnutia sa stane ministrom vnútra Československej socialistickej republiky. Pravdepodobne ani ŠtB by sa nikdy o tomto nedozvedela, nebyť istej náhody. Ale aj priebeh tejto náhody len dokazuje, že napr. niektorí ich odborníci patrili medzi svetové špičky vo svojom obore, na rozdiel od hrubých a primitívnych hulvátov, ktorí mali na starosti tzv. vnútorných nepriateľov. Ako vlastne k tomuto odhaleniu prišlo?

Spravodajca Hlasu Ameriky J. Naegele bol na návšteve u Jána Čarnogurského. Jeho cestu z Prahy do Bratislavy sledovalo špeciálne komando ŠtB, a celý rozhovor Čarnogurského s Naegelem bol nahrávaný. Počas tohto rozhovoru Naegele Čarnogurskému povedal, že V. Vajnar by mal vymeniť na funkcii ministra zahraničných vecí B. Chňoupka. Čarnogurský vyjadril počudovanie, prečo má minister vnútra prejsť na funkciu ministra zahraničných vecí. Naegele povedal, že to je v poriadku, lebo Vajnar je pre Západ prijateľný. Na základe tohto vyjadrenia špecialisti z ŠtB urobili dôkladnú analýzu, po ktorej sa im neskôr podarilo zistiť, že Vajnar bol naverbovaný CIA, keď pracoval v misii OSN v USA. No ani toto zistenie nebolo konečné. Neskôr bol v Prahe zaistený cudzinec od CIA, ktorý mal pri sebe závažné dokumenty. Jeho osobnú prehliadku schválil náčelník odboru v Prahe. Keď sa to Vajnar ako minister vnútra dozvedel, okamžite tohto náčelníka odboru, ako aj jeho dvoch podriadených, ktorí osobnú prehliadku nariadili, prepustil.

V roku 1985 Vajnar ponúkol Lorencovi funkciu prvého námestníka federálneho ministra vnútra. Keďže Vajnar, pokiaľ sa mám odvolať na svedectvo samotného Lorenca, bol vzdelaný, skúsený a veľmi pracovitý človek, pedant a skúsený diplomat so značnou dávkou nedôverčivosti, možno sa plným právom domnievať, že od tohto okamihu, alebo po nejakom čase od tohto okamihu sa Lorenc stáva jedným z kľúčových hráčov v udalostiach, ktoré sa tu odohrali v novembri 1989. Za ministrovania V. Vajnara bol šedou eminenciou na dotyčnom ministerstve aj pplk. Krása, jedna z hlavných osobností koordinácie činnosti nielen v novembri 1989, ale aj po novembri 1989 pri nových a nekrvavých politicko-ekonomických zmenách.

>
Pri dvoch reorganizáciách vlády v roku 1988 prišiel o svoju funkciu aj V. Vajnar. Podľa mojich informácií si nielen ÚV KSČ, ale ani RVHP nemohli kvôli blamáži dovoliť priznať, že minister vnútra socialistického štátu bol spolupracovníkom CIA. Jeho odvolanie komentoval Alojz Lorenc takto – „Ľudia túžili po zmenách a čakali, kto ich osloví presvedčivým programom.“ (Ministerstvo strachu? – str. 145). Hoci Lorenc ako najvyšší šéf ŠtB musel vedieť o Vajnarovej činnosti pre CIA, nemá doteraz záujem o tomto hovoriť. Neskôr odhalená realita nám ukazuje, že Vajnar, Lorenc a Krása, samozrejme v úzkej spolupráci s KGB a ŠtB už v roku 1987 pripravovali vytypované a dobre preverené skupiny mladých kádrov, kde niektorí boli presúvaní priamo do zahraničia, napr. do Sovietskeho zväzu a Číny. Taktiež sa do zahraničných bánk presúvali stámilióny korún. Z jednej takejto skupiny vznikla neskôr v roku 1994 aj Penta Group. Tejto finančnej skupine, ktorej základy boli položené komunistickou nomenklatúrou, KGB a ŠtB, bude venovaná samostatná kapitola. Len tak mimochodom, bolo by zaujímavé Lorencove vysvetlenie ohľadom jedného zo zakladateľov Penty Group Mareka Dospivu, čo v skutočnosti rozhodlo, že bol vybraný v roku 1987 do tzv. čínskeho a ruského výsadku. Z niektorých informácii a dokumentov mi vyplýva, že existuje rodinný či príbuzenský vzťah medzi ním a Milošom Dospivom, občanom českej národnosti, bývalým dôstojníkom I. správy ŠtB, jedným z vrahov tajne vysväteného kňaza Přemysla Coufala vo februári 1981 v Bratislave. Treba pripomenúť, že Miloš Dospiva sa stal príslušníkom ŠtB už v roku 1948. O niekoľko mesiacov po násilnej smrti tohto tajne vysväteného kňaza sa Alojz Lorenc stal náčelníkom ZNB hlavného mesta Bratislavy a Západoslovenského kraja. Súčasťou správy ZNB bola aj správa ŠtB, ktorá mala na starosti Přemysla Coufala. Takže Lorenc musel o všetkom vedieť.



Ponovembroví politici ako predĺžené ruky zločincov z KSČ a ŠtB

Je to taký zvláštny paradox, že Ján Čarnogurský, hoci nechtiac, sa spolupodieľal na odhalení V. Vajnara. Horšie ale je, že tento politik sa vedome, ako spolupáchateľ, spolupodieľal na najzavrhnutiahodnejších ekonomických zločinoch na nezanedbateľnej časti slovenského národa. No ani toto nie je konečný odpočet jeho zločinov a kolaborácie so zločincami z KSČ a ŠtB po novembri 1989. Ako politik sa svojou činnosťou spolupodieľal nielen na likvidácii kresťanstva na Slovensku, oslabovaniu či spochybňovaniu kresťanských ideálov, ale sa aj spolupodieľal na oslabovaní a spochybňovaní pozícií najvyšších predstaviteľov Kristovej cirkvi na Slovensku. Tak ako KDU-ČSL v Českej republike urobila z Ježiša Krista, obrazne povedané, politického prostitúta, tak politici typu Jána Čarnogurského urobili z KDH bezcitnú a cynickú, hermeticky uzatvorenú, Antikristovu organizáciu. Mám dosť dôvodov tvrdiť, že to robili a robia vedome a cieľavedome. Dôvodov je niekoľko. Pre sionisticko-židovské kruhy, ako aj liberálne kruhy a rôzne sily zla, je úplne neprípustné, aby kresťanstvo nielen v rovine politickej, ale aj v rovine občianskej, sa stalo vedúcou silou na Slovensku po novembri 1989, hoci prednovembrová realita to priamo predurčovala. Prečo zrazu taký strach?

Dôvod je vcelku jednoduchý. Pokiaľ by na Slovensku vládli skutoční kresťanskí politici, tak by sa tu nikdy neboli realizovali také ekonomické zločiny, ako aj zločiny proti ľudskosti, aké sa tu napáchali za posledných 16 rokov. Pričom tieto zločiny sa realizovali v mene pretransformovanej prednovembrovej komunisticko-eštebáckej oligarchie a ich pomocníkov – zločineckých a zlodejských politikov. Tvrdím, že touto politikou najvyšší predstavitelia KDH vedome oslabujú a spochybňujú autoritu najvyšších predstaviteľov Kristovej cirkvi na Slovensku, ale aj samotné kresťanstvo. O bezbrehom cynizme Jána Čarnogurského svedčia napr. aj jeho výroky v týždenníku Domino fórum číslo 46/2005, citujem: „V sociálnej sfére sa komunizmus na Slovensku premenil na najtvrdší kapitalizmus, akého dnes už ani na Západe niet.“ Pri tejto jeho vete, vete pravdivej a realistickej si treba uvedomiť, že toto tu zaviedli a zrealizovali komunisti a eštebáci utrhnutí z reťaze v mene demokracie, slobody a ľudských práv v podaní disidentských kolaborantov. Vyrabovali majetok tohto národa ako tí najzločineckejší novodobí fašistickí vyvrheli, potláčajúci pri tom nielen právo na život, ale aj právo na dôstojný život nezanedbateľnej časti slovenských občanov. Dokonca im už neprekáža ani zavádzanie systému kolektívnej viny na nevinných občanoch za ekonomické zločiny, ktoré tu spolu s politikmi napáchali.

Že je to aj zásluhou takých, ako je on sám, svedčí aj ďalší výrok v dotyčnom týždenníku, citujem: „Na našej vnútroštátnej úrovni dohody medzi disidentmi a komunistickou vládou sa dosiahlo, že pád komunizmu sa udial vcelku kultúrne v rámci ústavných pravidiel a najmä bez krviprelievania.“ Škoda len, že nemal odvahu povedať, že za vlastizradu a kolaboráciu disentu s komunisticko-eštebáckymi fašistickými zločincami sa nám títo po novembri 1989 odvďačili nielen tými najodpornejšími nekultúrnymi protiústavnými metódami, ale aj psychickou a fyzickou likvidáciou nevinných občanov, kde nezanedbateľný počet z nich dohnali k sociálnym samovraždám. V týždenníku Nové slovo bez rešpektu č. 27/1994 jednoznačne priznal, že ako predseda vlády sa spolupodieľal na najzávažnejších ekonomických zločinoch, spojených s protizákonným rabovaním majetku, citujem:

„V prostredí, kde som sa pohyboval ja, sa hovorilo, že prví privatizovali starí komunisti, ktorí si nahrabali peniaze. Keby som bol chcel podnikať kroky proti privatizérom, moji prívrženci by to boli privítali. Verejne som vtedy povedal, že poznám aj špinavé peniaze a že sú mechanizmy aspoň čiastočne ich odlíšiť od čistých. Uvažovali sme týmto smerom, ale systémové kroky proti tomu robiť- bolo by znamenalo zastaviť privatizáciu....Privatizácia bola dobrá a netreba spätne si za ňu sypať popol na hlavu. BOLA V SÚLADE S PRÁVOM A KRESŤANSKÝM PRESVEDČENÍM.“

A ja, ako autor tohto dokumentu hovorím, že by bolo v súlade s právom a kresťanským presvedčením, keby bol verejne vyobcovaný priamo do horúcich pekiel. Čím skôr, tým lepšie. Lebo všetko nasvedčuje tomu, že práve cez neho sa chystá ďalšie oslabenie KDH s následnou víziou – v budúcich voľbách sa nedostať do parlamentu. Taktiež si treba položiť závažnú otázku, komu to v skutočnosti vyhovuje, keď väčšina občanov chodí na bohoslužby, no do vysokej politiky volia predstaviteľov zla?

Keď politických väzňov riadia konfidenti ŠtB

Po novembri 1989 mali byť morálnou elitou národa. Mali byť vzorom odvahy, statočnosti, morálky, cti a vlastenectva pre väčšinu národa. Áno, hovorím o politických väzňoch. Nestalo sa tak. ŠtB ani tu nenechávala nič na náhode. Tí statoční a čestní sú dnes vytláčaní kolaborantmi tejto zločineckej organizácie. Dôvod je celkom prozaický. Konfederáciu politických väzňov v ČR nezakladali a neskôr neovládli tí statoční a nekolaborujúci. Závažné a zároveň otrasné svedectvo k tejto téme bolo uverejnené v mesačníku Svědomí č. 8/2006 na stranách 10-11. Dočítame sa tu, že pri zakladaní KPV bolo niekoľko agentov ŠtB a členov KSČ. Uvádzajú sa tu mená šiestich agentov a tajných spolupracovníkov ŠtB s dátumom ich narodenia, krycími menami a registračnými číslami. Jedná sa o tieto mená: František Melichar, Čeněk Sovák, Bruno Fagoš, Ladislav Tonar, Pavel Muraško, Miroslav Hesoun.

Hlavnou oporou týchto agentov ŠtB či im podobných kolaborantov v radoch politických väzňov bolo Ministerstvo vnútra ČR. Vrcholom cynizmu, ale aj urážky a pľuvancov do tváre tých čestných politických väzňov bolo, že agenti ŠtB v ich radoch presadili, že o tejto téme sa nesmelo verejne hovoriť. Dokonca to zašlo tak ďaleko, že tento kolaborantský odpad nielen začal dezinformačnú kampaň na adresu tých neskompromitovaných, keď si títo založili Združenie bývalých politických väzňov, ale dokonca sa postavil na stranu ľavicových a komunisticko-eštebáckych zločincov, ktorí vykonštruovali krivé obvinenia za účelom uväznenia najmladšieho člena KPV ČR Vladimíra Hučína.



Hozzászólások: 1526


happy

2006. Október 29. Vasárnap, 19:49




törzskukac

Hozzászólás témája:

Idézet:
Zastávam názor, že v prvých dvoch častiach som dostatočne preukázal, že žiadna zmena politického a ekonomického systému v bývalom sovietskom bloku sa nerobila na náhodu, ako sa nás o tom snažia presvedčiť kadejakí havlomodlári, či im podobní pseudohumanisti, kaviarensko-politickí hochštapleri a povaľači, čo budem preukazovať aj v tejto časti dokumentu. Ponovembrová realita v Česku a Slovensku nám taktiež nezvratne potvrdila, že Štátna bezpečnosť pred novembrom 1989 nebola len zločineckou organizáciou majúcou v sebe tú drzosť, že sa pasovala nielen za ochrancov záujmov československých občanov, ale aj samotného štátu od rôznych domácich a zahraničných, teda, nimi vyrobených nepriateľov. Nielen príprava, ale aj realizácia rozkrádania štátneho majetku po novembrových udalostiach jednoznačne preukázala, že ŠtB, či jej agentov možno označiť aj prívlastkom – arcizlodejskí, arcizločineckí, komunisticko - fašistickí gauneri, ktorí by mali byť pri znovuzavedení trestu smrti zaživa nahádzaní do desaťmetrových jám a zahádzaní zeminou. Samozrejme, že súčasťou tohto ozdravného aktu by malo byť aj zabavenie ich nakradnutého majetku. Trestom smrti by mali byť odmenení aj všetci tí ponovembroví poslanci, ako aj všetci tí „ctihodní“ ústavní lumpengauneri označkovaní skratkou JUDR, ktorí takéto ekonomické zločiny s ostatnými politikmi cez spoločne pripravené zákony zrealizovali. Ich popravy by mali byť verejné, spojené s ľudovými slávnosťami, a mali by byť ódou na radosť, čo by v skutočnosti bol prvý krok k demokracii a právnemu štátu.

Ako KGB a ŠtB už v roku 1987 pripravovali niektorých zakladateľov Penty Group

Treba úplne jednoznačne povedať, že konkrétni špičkoví arcizločinci z ŠtB typu Alojza Lorenca boli na rozdiel od väčšiny komunistickej nomenklatúry o nejaký ten rok vpredu, hlavne v príprave na páchanie ekonomických zločinov a ekonomického zbojstva po novembri 1989. Myslím tým presun štátneho majetku do rúk vybraných dôstojníkov a agentov tejto arcizločineckej a arcizlodejskej organizácie. Kvôli objektivite treba ale povedať, že v príprave na tieto ekonomické zločiny zo strany ŠtB boli zainteresovaní aj niektorí vybraní členovia komunistickej nomenklatúry. Počítalo sa so všetkými možnými variantmi. Dokonca aj s takými, že niektorí agenti ŠtB, napr. Marcel Děkanovský z Košíc, nar. 2. 11. 1948, agent ŠtB, reg. č. 12366, 236610, evidovaný košickou ŠtB, krycie meno Marcel, taktiež evidovaný ŠtB pre Prahu a Stredočeský kraj, reg. č. 23905, 390501, krycie meno Marcel, ktorý sa po novembri 1989 spolupodieľal na zakladaní pravicových periodík, napr. TELEGRAF a DOMINO. Po niekoľkých ďalších rokoch sa spolupodieľa na vzniku súkromnej televízie TV GLOBAL, kde hlavným komentátorom sa stal najpravicovejší pravičiar Peter Schutz, ktorý sa po novembri 1989 dostáva na politické výslnie systémom – kde sa vzal, tu sa vzal, a zrazu je tu Peter Schutz. Z tejto televízie sa neskôr stáva TV JOJ.

Týždenník pravicového a konzervatívneho zamerania TELEGRAF, z ktorého sa neskôr stáva denník v službách ODS, vzniká 24. februára 1991. Vydavateľom je spoločnosť GENNEX. Ako adresu uvádza Blatnická 16, Praha. Šéfredaktorom je určený MUDr. Miroslav Macek, neskôr nomenklatúrny politik ODS, ktorý sa v polovici roka 2006 prezentoval fackou a napadnutím v priamom prenose MUDr. Davida Ratha, ktorý bol v tom čase ministrom zdravotníctva ČR. Spoločnosť GENNEX a.s., IČO 506028, Hlubočepská 6, Praha 5, vznikla 30. 4. 1990. Riaditeľom sa stáva Vladimír Tichý, Vodní 9, Praha5. Predsedom sa stáva Marcel Děkanovský, Jesenského 12, Košice. Základný kapitál spoločnosti je 960 000 Kčs. 68% akcií patrí Armádnemu filmu, 32% akcií patrí osobe talianskej národnosti menom Mario Bologna, Via passo della Stelvio, Brescia, Itália. Mimochodom, tento taliansky občan tu vystupuje ako partner Marcela Děkanovského.

Poďme ale k histórii vzniku súčasnej Penty Group. Pokiaľ sa tejto finančnej skupine hovorí ako finanční žraloci, tak si treba uvedomiť, že tými skutočnými žralokmi nie sú jej poprední šéfovia Jaroslav Haščák a Marek Dospiva. Aj keď, lebo taká je realita, možno úplne jednoznačne predpokladať, že Haščák s Dospivom disponujú významnými diskreditujúcimi materiálmi na nezanedbateľný počet politicky a ekonomicky činných ľudí na významných postaveniach. Nakoniec Alojz Lorenc by o tom vedel nielen rozprávať, ale aj objasniť, ako sa to všetko pripravovalo. Aj preto skutočnými žralokmi stojacimi v pozadí sú arcizločinci a arcizlodeji z KGB a ŠtB. Len tak mimochodom, poďme si pripomenúť isté pravidlá, platiace v bývalom režime, pokiaľ bol niekto KGB a ŠtB v bývalej Československej socialistickej republike vytypovaný a neskôr vybraný na štúdium do Moskvy, dokonca na privilegovaný Moskovský štátny inštitút medzinárodných vzťahov, ktorý bol jednou z najdôležitejších inštitúcii pod 100% dohľadom KGB. Mnohým absolventom sa potom menili aj životopisy, hlavne podľa záujmov ich využitia. Tu sa napríklad absolventi učili aj špionážnemu remeslu.

Treba povedať, že Haščák s Dospivom museli pochádzať nielen z rodín, kde ideológia KSČ a ŠtB musela byť priamo posvätnou kravou, ale aj oni od svojej mladosti museli zapadnúť do noriem poslušnosti a oddanosti KSČ a ŠtB. To napr. znamená, že pokiaľ obaja už ako 18-roční v roku 1987 nastúpili na Moskovský štátny inštitút medzinárodných vzťahov, tak zločiny KSČ a ŠtB už museli prezentovať tak, že z ich pohľadu sa nejednalo o žiadne zločiny, ale o ochranu záujmov ľudovodemokratického, a neskôr socialistického zriadenia a záujmov robotníckej triedy. Paradoxné pritom je, že práve z týchto špičkových odborníkov z KGB a ŠtB, ktorí Haščáka s Dospivom vybrali, sa potom stali tie najzlodejskejšie kapitalistické monštrá, kde pri rozkrádaní vlastného štátu sa dokázali spojiť a dohodnúť aj s bývalými ideologickými nepriateľmi. Nakoniec aj ich cynizmus, arogancia a bohorovné správanie svedčí o tom, od koho takéto základy dostali.

Nezanedbateľnú úlohu pri výbere Mareka Dospivu a Jaroslava Haščáka mohol zohrať aj ten fakt, že v ich rodinných rodokmeňoch figurovali dôstojníci ŠtB typu Miloslava Dospivu, nar. 24. 12. 1924, ev. č. 164 159, pracovníka I. správy ŠtB a Jána Haščáka, nar. 23. 3. 1923, pracovníka správy ŠtB Košice. Hlavne Miloslava Dospivu možno radiť do kategórie špičkového arcizločinca, ktorý napr. už tri mesiace po Februári 1948 v hodnosti strážmajstra ŠtB patril do komanda pracujúceho na odhaľovaní protištátnych živlov, ako aj v hľadaní protištátnych materiálov. To, že o 33 rokov neskôr sa spolupodieľal na fyzickej likvidácii tajne vysväteného kňaza Ing. Přemysla Coufala v Bratislave koncom februára 1981, ako by len dokazovalo, že aj v dôchodkovom veku 56 rokov bol schopný likvidovať tzv. triedneho nepriateľa. Niet pochýb, že Alojz Lorenc a jeho pobratimovia z ŠtB vedeli, že pre svoje neskoršie ekonomické záujmy si vybrali dobrých, oddaných a hlavne poslušných a bezcitných adeptov na neskoršie spravovanie pochybne nadobudnutého majetku, ktorý bol predtým v rukách štátu či jeho občanov.

To, že ŠtB bola nielen arcizlodejskou, ale aj arcizločineckou organizáciou, kde, pokiaľ im to vyhovovalo, dokázali kryť aj špičkového nacistického zločinca, sa verejnosť mohla dozvedieť koncom novembra 2000 v denníku Mladá fronta DNES. Napr. aj to, ako poprední predstavitelia bývalého komunistického Československa v 60. a 70. rokoch kryli nacistického zločinca Wernera Tuttera, ktorý sa dopustil vojnových zločinov proti civilnému obyvateľstvu a mal by mať na svedomí 92 vrážd na Slovensku a v Česku. Od roku 1954 žil v Západnom Nemecku, kde pôsobil ako agent II. správy ŠtB. Dôkazy o jeho zločinoch odmietol vtedajší režim vydať nemeckej justícii, ktorá ich opakovane požadovala. Kauza Tutter názorne dokumentuje, že komunisti a príslušníci ŠtB využívali nacistických zločincov, a dokonca ich aj chránili.

Samozrejme, že čitatelia môžu namietnuť, čo má toto spoločného s Pentou Group. Konštatujem, že je tu mnoho spoločného. Len to dokazuje, že arcizločinci z KSČ a ŠtB sa neštítili ničoho. Pokiaľ im vyhovovali nacistickí zločinci, dokonca vrahovia československých občanov, tak ich kryli a využívali ich služby. Keď potrebovali rozkradnutím si privlastniť majetok československého národa, neskôr českého a slovenského, tak sa nielen na to dlhodobo pripravovali, ale to aj cez pochybné zákony realizovali, napr. aj cez Pentu Group.

Stále tajné, alebo už zničené, či dobre uložené niektoré materiály?

Bolo by to mimoriadne zaujímavé čítanie z materiálov KSČ, ŠtB, ako aj vtedajšieho ministerstva zahraničných vecí o tom, čo v skutočnosti rozhodovalo, že prijímacie pohovory na právnickú fakultu v Prahe robené Marekom Dospivom a Jaroslavom Haščákom boli vyhodnotené ako tie najlepšie. Ešte zaujímavejšie by bolo čítanie, kto na ministerstve zahraničných vecí rozhodol o tom, že obaja menovaní pôjdu študovať na Moskovský štátny inštitút medzinárodných vzťahov do Moskvy, ako aj vedomostné a ideologické posudky za tým účelom vypracované. Pred nejakým časom som získal vierohodné informácie, (čas ukáže, čo bude zrelé na uverejnenie), že v archívoch bývalej KGB v Moskve sú na Haščáka a Dospivu mimoriadne cenné informácie, nielen ohľadom ich kádrových materiálov a záruk zo strany ŠtB, ale aj odborné hodnotenia a výsledky zo strany KGB počas ich štúdia na Moskovskom štátnom inštitúte v období rokov 1987 - 1991.

Vladimír Lexa a Penta Group

Pod absolútnym dohľadom ekonomického odboru ŠtB za bývalého režimu bola aj štátna plánovacia komisia. Jej šéfom do novembra 1989 bol Vladimír Lexa. Zároveň s touto funkciou bol aj podpredsedom vlády Slovenskej socialistickej republiky a členom prvej porevolučnej vlády. Možno plným právom povedať, že mal najlepší prehľad o tom, ako vyzerá slovenské hospodárstvo na začiatku deväťdesiatych rokov. Netreba ale zabúdať, že týmto prehľadom disponovali aj ekonomické kruhy KGB a ŠtB. Teda tie kruhy, ktoré už v roku 1987 po predchádzajúcej dvojročnej príprave zrealizovali odchod Haščáka a Dospivu na štúdium do Moskvy. A pokiaľ by týmto kruhom trebárs Vladimír Lexa nevyhovoval, teda, nebol by jeden z nich, nemal by šancu za bývalého režimu vykonávať tú funkciu, ktorú vykonával.

O svojich vzťahoch s Pentou Group v ekonomickom týždenníku Trend č. 21/2006 uviedol, že pánov z Penty pozná veľmi dobre a veľmi si ich váži. Podľa neho sú šikovní a ambiciózni a párkrát sa s nimi aj rozprával. Keďže Vladimír Lexa má už 69 rokov, tak som mu ochotný odpustiť aj jeden zaujímavý a rozporný blud, že pánov z Penty pozná veľmi dobre, hoci sa s nimi len párkrát rozprával. Ha, ha, ha, ha, ha, starý pán Lexa. No nielen to. Starý pán Lexa si naďalej robí prdel z čitateľov Trendu aj v ďalšej pasáži, keď o penťákoch povedal aj toto: Mne sa títo podnikatelia páčia najmä preto, lebo sú vzdelaní, nesmierne pracovití, koncepční... VYRÁSTLI BEZ KONTAKTOV, ale vlastnou usilovnosťou a cieľavedomosťou sa dopracovali tam, kde sú. Ha, ha, ha, ha, ha, starý pán Lexa, to máte skutočne pocit, že všetci na Slovensku patria do kategórie volov a žrútov kadejakých kágebácko – eštebáckych lexovín?



Hozzászólások: 1526


happy

2006. Október 29. Vasárnap, 19:50




törzskukac

Hozzászólás témája:

Idézet:
V minulosti sa mi niekoľkokrát stávalo, dnes už len ojedinele, keď mi bolo vyčítané, že o politikoch píšem vulgárne, ba až démonicky. Ja osobne som toho názoru, že usvedčiť predstaviteľov vysokej politiky z arcizločinov a arcizlodejstva, alebo ich nazvať najsmradľavejším a najzavrhnutiahodnejším odpadom tohto národa za všetko zlo, ktoré tu napáchali, nemá nič spoločné ani s vulgárnosťou ani s démonizáciou. Vždy som sa opieral len o konkrétne a preukázateľné fakty a dôkazy, či už to bolo pred novembrom 1989 alebo po novembri 1989, až po dnešnú súčasnosť. Za túto dlhú dobu som vystriedal a spoznal množstvo spolupracovníkov a informátorov, z ktorých len nepatrné či mizivé percento mi dalo nepresné, alebo vedome zavádzajúce informácie. Až raz príde doba, keď tento arcizločinecký a arcizlodejský dobytok z vysokej politiky sa bude zodpovedať pred súdom tohto národa, zažijú viacero šokových prekvapení, akí ľudia z ich okruhu zbierali dôkazy o ich zločinoch a zlodejstvách. Je veľmi dobré, že už konečne, aj keď v istom utajení, začal fungovať Občiansky ústav pamäti slovenského národa, ktorý mapuje a zbiera dôkazy nielen na konkrétnych arcizločincov a arcizlodejov z vysokej politiky, ale sa zaujíma aj o ich najbližších rodinných príslušníkov, ktorí takto nakradnutý majetok vlastnia, alebo budú neskôr vlastniť.

Spisovateľ a publicista, pre ktorého je pravda súčasťou života

Počas písania tohto dokumentačného seriálu som dostal zaujímavú knižku. Mimoriadne zaujímavú knižku. Volá sa Pokušenie moci a napísal ju spisovateľ a novinár Ľuboš Jurík. Bola vydaná v roku 2002, je to vlastne I. diel, kde je zmapované obdobie slovenskej politiky z rokov 1992 – 1994. Pripravuje sa aj II. diel z rokov 1995 – 1997. Ľuboš Jurík pracoval v rokoch 1992 – 1997 ako hovorca predsedu Národnej rady SR Ivana Gašparoviča. Možno povedať, že z titulu svojej funkcie bol priamo v centre politického diania. Jeho svedectvo v tejto knižke treba považovať nielen za autentické, ale aj pravdivé a hodnoverné. A treba povedať ešte niečo, čo sa nedá povedať o väčšine slovenských spisovateľov a novinárov. V tejto knihe Ľuboš Jurík nielen ukázal, ale aj dokázal, aký veľký kus samotného Krista je v ňom samotnom. Sú tu pasáže, priamo biblické pasáže, ktoré ho prezentujú, pokiaľ sa mám odvolať na Bibliu – „som ten, ktorý chcem písaným slovom vyjaviť pravdu, ktorú doteraz nikto nemal odvahu vyjaviť.“

Na strane 26 tejto knihy sa píše: „Najlepší spôsob, ako sa zbaviť ilúzií a ideálov, je vstúpiť do vysokej politiky. Ale bez ideálov – a už vôbec nie bez ideí – sa žiadna politika robiť nedá, ani tá lokálna, nieto politika štátu a národa. Bez ideálov a ideí sa politika mení na cynický poker, na získavanie a využívanie moci pre zištné, prevažne osobné ciele, na získavanie výsad a privilégií, na hromadenie majetku a likvidáciu protivníkov. Politika bez ideí je podhubím pre šírenie bacilov netolerancie, až diktatúry. Potom sa aj z idealistov stávajú bezradní štatisti, ktorí nakoniec v mene demokracie pomáhajú demokraciu deštruovať, v mene voličov okrádajú voličov, ruinujú národný majetok a hospodárstvo. Ukázalo sa, že slovenskí politici neboli dostatočne pripravení prevziať zodpovednosť za riadenie samostatného štátu.“

Na stranách 273 – 275 čaká čitateľa nevídaný šok prezentujúci skutočnú ponovembrovú realitu: „Privatizácia bola od roku 1990 rozhodujúcim objektom politického a mocenského zápasu na Slovensku i vo všetkých postkomunistických krajinách. Bola hybnou silou mnohých politických aktov, sporov, politického vypätia i pádu. Vznešené ideály o slobode, ľudských právach, voľnom pohybe a pod. sa stali len zásterkou pre grandiózne rozdeľovanie (či skôr rozkrádanie) štátneho majetku, ktorý sa hromadil pol storočia. Z večera do rána vznikali neuveriteľne bohatí ľudia, ktorí sa len vďaka politickému rozhodnutiu stali mnohonásobnými milionármi, ba miliardármi. Obyčajní ľudia, ktorí dovtedy žili v družstevných bytoch, šetrili na škodovku či žiguli, chodievali na dovolenku k Balatonu alebo do Bulharska, mali zrazu nepredstaviteľné majetky, stačilo byť v správnej strane či hnutí. Žiaľ, táto tendencia – aj keď v inej, kultivovanejšej podobe provízií či auditov – pokračovala aj počas vlády Mikuláša Dzurindu.

Mravné zásady, morálne hodnoty, základné piliere civilizačných noriem sa dali do nezadržateľného, deštrukčného pohybu. Privatizácia našla spoločnosť absolútne nepripravenú a spôsobila také škody v spoločenskom organizme, ktoré už prakticky nikdy nebude možné odstrániť a napraviť. K takým rozsiahlym vlastníckym zmenám došlo azda len v období vyvlastňovania majetku komunistickými stranami. Problém našej privatizácie je najmä v tom, že v mnohých prípadoch sa privatizovalo pre bohatstvo samotné, teda vyberali sa ľudia, ktorí budú bohatí. Mečiarova vláda nezohľadňovala, či nadobúdateľ je schopný zabezpečiť efektívne fungovanie majetku, vláda HZDS, SNS a ZRS zohľadňovala predovšetkým to, kto je z ktorej strany. To bola tzv. slovenská cesta, ktorá deformovala celý privatizačný proces.

Chodby Národnej rady SR, či už na Župnom námestí, či potom na Vodnom vrchu na Mudroňovej ulici, sa len tak hmýrili nádejnými privatizérmi, v kanceláriách predsedu, podpredsedov NR SR, predsedov parlamentných výborov či strán si podávali kľučky budúci majitelia sprivatizovaných štátnych podnikov, lobovali, presviedčali, uplácali, sľubovali a dávali provízie, PONÚKALI STRANÍCKU POSLUŠNOSŤ. Keď som sa niekedy pozeral zo svojho miesta v sále na chrbty koaličných poslancov, mal som pocit, ŽE MÁM PRED SEBOU ZHROMAŽDENIE FABRIKANTOV, MAJITEĽOV TOVÁRNÍ, NEHNUTEĽNOSTÍ A BANKOVÝCH ÚČTOV. DO PARLAMENTU CHODILI LEN AKOBY MIMOCHODOM, ZDVIHNÚŤ RUKU, KEĎ SA HLASOVALO. INAK SA NIKDY K NIČOMU NEVYJADROVALI, MNOHÍ ANI RAZ POČAS VOLEBNÉHO OBDOBIA NEVYSTÚPILI, NEBOLI TAM PRETO, ABY TVORILI ZÁKONY, ABY ZASTUPOVALI SVOJICH VOLIČOV. BOLI TAM NATO, ABY PRIVATIZOVALI, ABY ZBOHATLI. Platilo to, pravdaže, aj o ministroch, štátnych tajomníkoch, riaditeľoch sekretariátov, šéfoch krajských či okresných aparátov koalície HZDS, SNS, ZRS, o spriaznených manažéroch, riaditeľoch bánk, príbuzných, priateľoch, DOKONCA AJ SERVILNÝCH BOSSOCH PODSVETIA, KTORÍ SA VRHLI AKO SUPY NA DOVTEDY ŠTÁTNE PODNIKY. VYBAVOVALI PO STRANÍCKEJ ZNÁMOSTI ÚVERY V BANKÁCH, HLBOKO POD CENU DOSTÁVALI LUKRATÍVNE OBJEKTY, POZEMKY, NEHNUTEĽNOSTI, ABY ICH OBRATOM PREDÁVALI ČI VYKRÁDALI. (Po tomto svedectve Ľuboša Juríka nech mi je dovolené pripomenúť niekoľko mimoriadne závažných faktov. Dnes je už dostatok nezvratných dôkazov, že Ivan Gašparovič, ktorý prakticky v každej vete farizejsky spomína slovo „občan“, neustále tárajúc o tom, ako myslí národne a cíti sociálne, je v skutočnosti súhrn zločinca, zlodeja a štátneho teroristu na funkcii slovenského prezidenta, ktorý miesto prezidentského paláca mal už dávno doživotne obývať väzenskú celu v Ilave či Leopoldove. Nečudujme sa, keď mu neprekáža nielen mafia v športe, ale ani mafiánske firmy, ktoré šport dotujú. Preto je aj takým aktívnym odporcom Špeciálneho súdu, ako aj aktivistom na jeho zrušenie. – poznámka autora V. P.).

Budúci historik nikdy nepochopí posledné desaťročie dvadsiateho storočia, ak sa dôsledne neoboznámi s „procesom privatizácie“, ak si hlboko neosvojí zlodejskú morálku ponovembrovej generácie „politikov“, ak si ako hlavnú metódu skúmania oných rokov nepoloží otázku: mať či nemať? O nič iné nešlo, iba o uchmatnutie čo najväčšieho koláča zo spoločného majetku. Dokonca aj Ivan Gašparovič, už ako radový poslanec HZDS, na otázku Parlamentného kuriéra (č. 9/1999), kedy sa podarí dosiahnuť konsenzus medzi koalíciou a opozíciou, odpovedal nezakryto: „Keď sa skončí privatizácia. Privatizácia je to najväčšie zlo, ktoré však potrebujeme, keďže meníme politický a ekonomický systém v štáte.“ Nepochybne mal pravdu, aj keď zabudol dodať, aký osoh mali z privatizácie jeho stranícki a koaliční kolegovia.

Privatizácia prakticky položila na lopatky národné hospodárstvo, milióny a miliardy, ktoré sprivatizovali „poctiví mečiarovci“ A KTORÉ ULIALI DO ZAHRANIČNÝCH BÁNK NA SÚKROMNÉ KONTÁ, spôsobili pokles výroby, zatváranie podnikov, dramatický rast nezamestnanosti, sociálne napätie, praktické zrútenie zdravotníctva, vážne problémy v školstve a v celej sociálnej sfére, nehovoriac o nevyčíslených morálnych škodách.“

Záverečný účet pre arcizločincov a arcizlodejov z vysokej politiky

Ako som už v úvode naznačil, bez statočných a čestných jedincov či už z vysokej politiky, regionálnej politiky, polície, prokuratúr, súdov, ale aj radových zamestnancov na týchto inštitúciách a ministerstvách, ale aj mnohých súkromných osôb, by moje písanie nemalo zmysel. Bolo by to všeobecné písanie, ktoré by bolo o ničom. Každý z týchto jedincov má v mojich očiach mnohonásobne vyššiu hodnotu, ako napríklad tisícová či desaťtisícová kričiaca masa zhromaždená na námestí. Takáto masa, ktorá vás dnes oslavuje, a zajtra je vás schopná udupať. Na rozdiel od týchto statočných jedincov, ktorí, keď majú napríklad pocit, že môžu byť odhalení, dajú vedieť, že už nebudú spolupracovať, alebo sa dočasne odmlčia.

Od takýchto ľudí som získal nespočetné množstvo materiálov aj na jedného z najodpornejších netvorov ponovembrového Slovenska (no nielen na neho), Vladimíra Mečiara. Boli obdobia, keď som si kládol otázky, prečo práve Všemohúci Boh musel potrestať matku Vladimíra Mečiara, aby práve ona priviedla na svet takéto zločinecko-zlodejské, a neskôr štátno-teroristické monštrum. Prečo na ňu Boh takto zanevrel? Neverím, že by sa niečím zlým spreneverila. Táto statočná a čestná žena, hoci bez patričného vzdelania, ktorá sa vo svojom živote nadrela ako to, obrazne povedané, hoviadko božie, len aby mohla vychovať svoje deti v určitom štandarde, prečo potom? Na základe mnou získaných informácií o jej ťažkom živote pripomínam, že nie všetci muži po fyzickej stránke by vydržali tú drinu, ktorou ona musela vo svojej životnej púti prejsť. Keďže som desať rokov manuálne odrobil v bani, a ďalších trinásť rokov na stavbách, tak môžem posúdiť, ako chutná ťažká robota. Až budem uverejňovať dokument pod názvom: Vladimír Mečiar – od prednovembrového lokaja KSČ a ŠtB k ponovembrovému zločincovi, zlodejovi a štátnemu teroristovi, budem sa mimo iného zamýšľať aj nad tým, či počas svojho života dokázal nájsť odvahu ospravedlniť sa svojej matke, keď nie počas jej života, tak aspoň pri jej hrobe, za všetko zlo, zlodejstvo a zločiny, ktoré tu napáchal.

Keďže nechcem byť nespravodlivý, tak kvôli objektivite pripomínam, že mnohí rodičia arcizločincov a arcizlodejov z vysokej ponovembrovej politiky sú priamym stelesnením zla, na rozdiel od nebohej matky Vladimíra Mečiara. Takže sa nemožno čudovať jednej, často z platiacich realít, že netvor splodí a porodí len netvora. Je asi prekliatím slovenského národa, že mal a má stálu smolu, že v jeho čele stoja zločinci, zlodeji a amorálni zvrhlíci, z ktorých mnohí majú ešte tú drzosť, že sa považujú dokonca za vlastencov, ba dokonca aj za kresťanov. Oháňajú sa štúrovcami a im podobnými slovenskými dejateľmi, pričom svojim správaním a politickou zbabelosťou napr. umožnili, aby extrémistickí politici maďarskej národnosti, či už v Maďarsku, alebo na Slovensku, urobili z nás extrémistov, na ktorých sa odbavuje a poučuje ich Európska únia, Európsky parlament, a im podobní pokrytci a farizeji z USA. Nikde na svete neexistuje, aby politici inej národnosti, ako u nás poslanci za SMK, sa spolupodieľali na doháňaní nevinných občanov Slovenska k sociálnym samovraždám.

Vráťme sa ale do reality, krutej reality, ktorú vo svojej knihe opísal spisovateľ a novinár Ľuboš Jurík. Čitatelia mojich článkov ešte v bývalých Necenzurovaných novinách museli zaregistrovať, že už vtedy som písal o tom, ako v rámci ekonomických rabovačiek na Slovensku politickí zločinci a zlodeji povýšili organizovaný zločin nad vlastných spoluobčanov. Oni ho nielen vytvorili, oni sú aj jeho ochrancovia, rodičia a starší súrodenci. Dnes už mám dostatok nezvratných dôkazov, že práve predstavitelia z vysokej politiky vedome oslabovali prácu polície po technickej a finančnej stránke, vedome umožňovali, aby organizovaný zločin bol pred políciou nie o krok, ale o niekoľko krokov vpredu. Lebo technicky a finančne podvyživená polícia, TO JE ZÁRUKA BEZTRESTNOSTI ZLOČINCOV A ZLODEJOV Z VYSOKEJ POLITIKY, ktorí predstavujú to najväčšie nebezpečenstvo pre Slovensko a jeho občanov. Preto títo zločinci, pokiaľ sa tu obnoví trest smrti, budú musieť byť okamžite utratení. Najlepšie systémom tzv. šokovej terapie.

Dnes, keď od sadisticko-fašistických tyranov a vrahov z SDKÚ, SMK, KDH, ako aj od ich ponížených služobníkov z masmédií, či rôznych domácich a zahraničných analytických spolkov počúvame – odkiaľ chce Ficova vláda zobrať peniaze na zlepšenie sociálnych podmienok, tak im treba dať nasledovnú otázku: prečo ste nekričali vtedy, keď sa tu vedome rozkrádali stovky a stovky miliárd, ktoré predsa majú tú istú hodnotu ako zahraničné investície, či pôžičky od zahraničných bánk?

V rámci medzinárodnej spolupráce a vlastizrady pri rozkrádaní Slovenska, ako aj jeho neskoršom odovzdaní zločinecko-zlodejskými slovenskými politikmi do cudzích rúk, kde nič z tohto sa nerobilo na náhodu, keď oni samotní, či v ich mene sa tu najskôr všetko rozkradlo a vytunelovalo, boli sme nimi cudzine podhodení ako lacná pracovná sila a pokusné králiky pri zveľaďovaní ziskov zahraničných monopolov, ako aj rôznych ekonomických pokusov na vlastnom národe, častokrát ukončené duševnými vraždami či sociálnymi samovraždami nevinných občanov. Realita, ktorú nám predviedli politici SDKÚ, KDH, SDĽ, SMK, ANO a SOP v období rokov 1998 a 2006 nám ukázala, že následky za predchádzajúce ekonomické zločiny HZDS a SNS okamžite systémom kolektívnej viny preniesli na plecia nevinných občanov. Teda, skutoční zločinci ostali nepotrestaní, ale trestaní začali byť nevinní občania. Mimochodom, ako dobre si tu porozumeli arcizločineckí, arcizlodejskí a arcištátnoteroristickí politici z HZDS a SNS s novodobou pravicovo – fašistickou politickou garnitúrou z SDKÚ, KDH a SMK. Vôbec im neprekážalo, že používať fašistické metódy v mierových časoch je omnoho horšie, ako ich používanie za vlády fašistickej diktatúry!!! Veru tak, Ľudia proti rasizmu, Židovská obec na Slovensku, pravičiari a antifašisti z OKS, Fedor Gál a spol., a vám podobní krákoráci zo SME, či týždenníka týždeň, ktorí svojim mlčaním a zbabelosťou ste sa s týmto druhom fašizmu stotožnili.

si na drogách ? to kto má čítať ? :D

nenáááidim morzana .D

keď to precitas daj mi v skratke vediet o com to je :D

nečítam nikoho príspevky na viac ako 3 riadky :D takže toto určite čítat nebudem :D

a este jedenv :

MUDr. Xavier Crement
DOST BYLO
KOKOTŮ!
DOST BYLO KOKOTU!
„Dva největší divy světa nejsou Sfingaa Pyramidy, ale
1) že kokoti věří ve své právo obtěžovat druhé lidi, a
2) že jsou uražení, když je přistihneme při činu."
- Svatý Erkulius
Ranně křesfanský mučedník
(alespoň podle jeho mínění)
Tento výtisk knihy Vám s láskou věnuje
v naději, že Vás povede na cestě k vyléčení.
Upozornění: dostanete-li tuto knihu darem od více než deseti různých lidí, ozvěte se nám. Osoba, která dostane nejvíce výtisků, bude v následujících vydáních pasována na „Největšího kokota světa."
MUDr. Xavier Crement
DOST BYLO
KOKOTŮ!
Kniha, která vám objasní mnohé záhady společnosti
Zádně ze jmen použitých v této knize neoznačuje skuteční existující osobu Jakákoli podobnost mezi osobami zmiňovanými v této knize a lidmi ve skutečnem svelěje výsledkem neúmyslné a šťastné náhody.
Jestliže Vás tato kniha urazí, můžete podniknout celkem tři věci:
1) Požádejte iránskou vládu, aby proklela autora a jeho knihu. (Neuvěřitelně to zvýši její prodej.)
2) Uspořádejte lidovou veselicí spojenou s pálením knih. Přitáhnete lak media a my získáme reklamu zdarma.
3) Napište protestní dopis svému senátorovi. Tím ho vyrozumíte, že i vy jste pořádný kokot.
DOST BYLO KOKOTŮ Copyright © 1990 Enthea Press and MACHETE © 2007
Translalion © Martin Konvička ©Votobia. 1998
1SBN80-7198-275-X
Obsah
Úvod 7
Část prvá: Kdo jsou kokotiaproč sejimi lidé stávají? 17
1. Fredův příběh 19
2. Jiné příběhy 27
3. Definice kokolismu 37
4. Podstata kokotismu 46
5. Stupně kokotismu 66
Část druhá: Typy kokotů 73
6. Sériový kokot 75
7. Kravatový kokot 80
8. Osvobozený kokot 84
9. Kokot nebeský 89
10. Kokoti a new age 94
11. Byrokratický kokot 99
12. Kokot „bolestín bezbranný" 103
13. Tribunálový kokot 107
Část třetí: Když ve společností převládnou kokoti 111
14. Když kokoti ovládnou byznys 113
15. Bahenní kokotismus 118
16. Náboženství ovládané kokoty 123
17. Čtení, psaní & kokotismus 128
18 Kokotismus v médiích: Opravdový mor 133
Část čtvrtá: Život mezi kokoty 139
19. Práce mezi kokoty 141
20. Přátelství s kokotem 147
21. Manželství s kokotem 151
22. Kokotem od narození 155
23. Dospělí potomci kokotských rodičů 160
ČástpóM: Cesta k vyléčení 167
24. Postup léčby 169
25. Nástroje léčby 175
Epilog 185
Za to, že umožnili vznik této knihy, děkuji -Všem, kteří mě nazývali „kokotem," ale nikdy mi nenabídli pomocnou ruku.
Vy víte, koho myslím.
Tato kníhaje věnována Vám.
Dost bylo kokotů
Úvod
Jako téměř všichni ostatní lidé, i já se po většinu života potýkal s kokoty. Většinu té doby jsem však, jako ostatně většina naší společnosti, lpěl na prastaré představě o kokotismu. Nebyl jsem schopen poznat, že kokoti jsou nemocní lidé, a tudíž jsem se prostoduše domníval, že se jedná o morální vadu, která může být omezená nebo potlačená volním rozhodnutím.
Až nyní se mi podařilo pochopit skutečnou povahu kokotismu. Jedná se o návyk, který je stejně zhoubný, jako alkoholismus, drogová závislost nebo závislost na skupinové protidrogové terapii. Postihuje podstatnou část populace -a přitom většina kokotů ani v nejmenším netuší, že jsou kokoty! Rozhodně tomu tak bylo v mém vlastním případě - než jsem se odhodlal k osobnímu zápasu s trpkou skutečností, že jsem byl normálním kokotem,
Pro nikoho není snadné, má-li zrakům všech okolo odhalit své osobní chyby a nedostatky. Proto jsem po dlouhý čas váhal s napsáním této knihy a vyhýbal se i rozhovorům o tématech, které ji inspirovaly. Nepřál jsem si, aby se celý svět dověděl, že jsem k nim patřil! Nakonec mě však moje svědomí i mí přátelé a pacienti přesvědčili, že celý svět o mém kokotství už dávno věděl, a že bych, kdybych zveřejnil svůj příběh, mohl mnoha lidem okolo sebe pomoct, pokud bych jim umožnil pochopit fenomén kokotismu a osvětlil cestu k vyléčení. Takto jsem se tedy v nejhlubší pokoře rozhodl sdělit světu příběh
*avísf C r e m e n t
svého návykového kokotismu, příběh o namáhavé pouti, jež mé osvobodila z jeho spárů.
Nyní již dokážu jasně a zřetelně obhlédnout dlouhá léta, kdy jsem byl kokotem. Tak, jak to dokáže jen skutečný kokot, rozumím zármutku, bolesti a námaze zakoušené při léčení. Rozhodně se nejedná o proces, který bych si přál znovu podstoupit. Jakmile se však člověk stane kokotem, nemá na vybranou. Dříve nebo později vám do cesty vkročí sám Život a znemožní vám pokračovat ve stejných kolejích. „Jseš kokot," oznámí vám. Budete zapírat, budete s ním zápasit, vyna-dátáte mu, začnete na něj řvát, zkopete ho, začnete ho uprošovat, pokusíte se ho ignorovat, proklejete jej. Ale Život před vámi neustoupí. Buďto se před ním pokoříte, nebo pokoří on vás.
Proto dnes v největší kajícnosti a zármutku přiznávám: Po více než dvacet let jsem byl agresivní výbušný kokot! Moji přátelé a příbuzní trpěli mým kokotismem tolik jako já. V mnoha případech jsem je jednoduše strhl s sebou. Dokonce i pacienti museli snášet moje zaryté hulvátstvím a rozpínavý egois-mus, Nyní si uvědomuji, že všechna ta bolest a utrpení nebyly nutné - kdybych jen dříve pochopil plnou pravdu a již v mladším věku nastoupil cestu vedoucí k vyléčení.
Věřte mi - nikdy není dost brzy ani příliš pozdě, abyste na sobě rozpoznali výmluvné příznaky kokoti existence. Stejně tak není nikdy dost brzy ani příliš pozdě, abyste změnili své zhoubné návyky, které od vás odpudily přátele, narušily vaše obchodní či pracovní vztahy a zraňovaly lidi kolem vás zbytečnými výpady a urážkami.
Osobně jsem o tom, že jsem kokot, neměl nejmenší potuchy do svých téměř čtyřiceti let. Jako většina kokotů jsem i já byl hrdj' na svou silnou osobnost, díky které jsem vždy získal vše, co jsem si umanul. Už na střední škole jsem si prvně uvědomil, že umím dokonale vypnout své svědomí a neutralizo-
Dost bylo
iftll |ukékoli pocity viny. Jako vysokoškolák jsem záhy poznal, i /linkám, cokoli mé napadne, budu-li spolužákům na kole-I ii 11 zasahovat do soukromí - tak se mi dařilo přimět lidi, aby cli liill přesně to, co jsem po nich chtěl. Jakmile jsem nastoupil i ID zaměstnání, ještě jsem vybrousil svůj talent pro podlos-it a agresivitu.
Musile si uvědomit, že jsem všechny tyto vlastnosti pokládal za pozitivní stránky své osobnosti. Během studia medicíny |sem absolvoval hromady psychologických a psychiatrických testů. Všechny mě bez výjimky označily za velmi silnou OBobnost, disponující „velkou mírou sebedůvěry" a schopnou IJOBtarat se o sebe. Získal jsem vysoké hodnocení v síle osobni >:;i i, byl jsem pozitivně orientovaný, samostatný, schopný •ebekontroly a sebeposuzování. Jinými slovy, nikdo mě ne-mohl srazil na kolena, a kdyby se o to přece jen pokusil, opla-III bych mu to všemi prostředky. Byl jsem pyšný, že „to každému spočítám dřív, než se na něco zmůže."
Tyto charakterové vlastnosti mi dobře sloužily. Stal jsem le úspěšným a prosperujícím lékařem, specialistou v urolo-{[II, Oženil jsem se s velmi přitažlivou ženou a měl s ní dvě •kvělé děti. Kolegové si mě vážili, zastával jsem významné místo v nemocnici a získal dobrou pověst v místní pobočce lékařské společnosti. Sousedé ve mně viděli skvělého odborníka disponujícího vlivem i hmotnými statky. Žil jsem si skvěli-. Byl jsem spokojený se svými úspěchy a nadšený sám sebou.
Přesto však v říši MUDr. X. Crementa nebylo všechno v po-i adku. Občas jsem míval děsivý pocit, že se mě kolegové spíše bojí, než aby si mě vážili - řekl jsem si však, že na tom příliš nezáleží, dokud je v jejich strachu alespoň stín obdivu. Někte-11 kolegové z nemocnice jakoby přerušovali rozhovor a rychle kráčeli pryč, jakmile jsem se knim přiblížil, někteří přátelé jakoby nacházeli stále více výmluv, aby se se mnou nemuseli
stýkat. Když jsem hovořil na schůzích, někteří lidé otráveně zírali do stropu nebo na podlahu a dávali najevo svou nervozitu. Později se chovali, jako by z mé řeči neslyšeli jediné slovo. Já byl samozřejmé přesvědčen, že to je jejich chyba. Pravděpodobně je trápily jejich osobní problémy.
Jednoho dne manželka uspořádala večírek k oslavě mých narozenin. Mělo jít o překvapení, ale mě nejvíc překvapilo, že se dostavilo jen šest lidí, z nichž tři byli má choť a mé dvě děti. Usoudil jsem ale, že mi přátelé pravděpodobně závidí mé zářné úspěchy. Řekl jsem si, zeje mrzuté, když se ode mne odtahují kvůli čemusi tak smutnému, jako je jejich vlastní mé-něcennost a nedostatečnost, připisoval jsem to však lidské povaze. Jako oduševnělý a citlivý člověk - za jakého jsem se pokládal -jsem na jejich společenské lapsy a prohřešky pohlížel s pochopením, uměl jsem odpouštět.
Pak jsem jednoho dne začal odhalovat sebeklam, ve kterém jsem žil. Můj jediný syn mi po několikahodinové hádce oznámil, že nemíní studoval, na vysoké škole; rozhodl se vstoupit k Válečnému námořnictvu. Můj jediný syn se mi vzepřel! Nechtěl jsem tomu věřit! Po dvacet let se mým přáním nepostavil nikdo a poslední týpek, který se kdysi dávno odvážil, toho pak ještě dlouho litoval.
Přál jsem si, aby se z mého syna stal úspěšný odborník po vzoru jeho otce, ale on byl neústupný. To jenom posílilo mé rozhodnutí a já mu vstup do Válečného námořnictva zakázal. Poradil mi, abych na sobě provedl operaci, která by pro urologa nebyla až tak obtížná, ale určitě by nepatřila k nejpříjemnějším, načež doslova vystřelil z domovních dveří. Mé ženě oznámil, že se rozhodl odejít ode mě tak daleko, jak to jen bude možné a svému slovu dostál. Přihlásil se do kosmonautického výcviku.
Čin mého jediného syna mě dokonale zmátl a ranil. Stísněně jsem se obrátil na manželku a dceru a ptal jsem se jich, co
Dost bylo kokotů
si o tomto náhlém zvratu událostí myslí. Doufal jsem, že mč utvrdí v mém přesvědčení, že jsem byl dobrým otcem, a že to byl můj syn, kdo se zachoval hloupě.
„Mám toho kluka rád," řekl jsem jim v slzách. „Co jsem mu udělal, že jsem si zasloužil takovou vzpouru?"
Věřte, že jsem rozhodně nečekal odpověď, které se mi dostalo. Nejprve promluvila má dcera. „Jediný člověk, kterého jsi kdy měl rád," řekla mi, „jsi ty sám."
To mi vyrazilo dech. Konečně jsem se obrátil na manželku, ve které jsem hledal poslední oporu.
„Má pravdu," potvrdila dceřina slova. „Mám-li být upřímná, naše manželství a náš společný domov se zhroutily nejméně před pěti lety. Přeji si, abys do večera vypadl z domu."
Tomu, co se stalo, jsem nemohl uvěřit. Během několika málo hodin se celý můj svět rozsypal.
Po mnoho dni jsem se nad tímto zvratem zamýšlel. V hloubi duše jsem věděl, že jsem v právu -jako jsem, navzdory vášnivým odpůrcům, byl v minulých létech tolikrát. Kdosi mi odcizil moje milované a obrátil je proti mně. Rozhodl jsem se, že jakmile ho odhalím, rozdrtím mu obličej na kaši.
Předtím jsem se již mnohokrát musel utkat s lidmi, které sjednocoval odpor k mým názorům a mému chování. Pouze nezlomná síla vůle mi pomáhala uchránit si osobní důstojnost a sebeúctu. Nakonec jsem tedy dospěl k názoru, že se má momentální situace nijak nelišila od problémů, které jsem překonával v minulosti. Podaří-li se mi znovu si vybojovat lásku vlastní rodiny, bude to moje největší vítězství. Jenže vše, co jsem vyzkoušel, abych je znovu získal, zklamalo. Nechtěli se se mnou sejít. Odmítali se mnou mluvit. Byli jsme si čím dál cizejší. Zoufale jsem si začal uvědomovat, že potřebuji odbornou pomoc!
Sešel jsem se na konzultaci s kolegou - psychiatrem. Vysvětlil jsem mu, co se stalo a ptal se ho, kde se stala chyba. Co
X
a
v i e r
Crement
se to děje s mou rodinou? Nezbláznili se? Žádal jsem ho, aby mi řekl celou pravdu; jsem silný muž a dokážu se s ní vyrovnat, i kdyby byla jakákoli.
Můj přítel se odmlčel, potom se na mně zpříma podíval. „Nezbláznili se, jsou normální."
Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil všechny souvislosti. Bylo to na mně příliš silné.
„Ch-ch-chceš mi snad říct, že jsem se zbláznil já?"
„Ne, ani ty nejsi blázen. Jsi jenom kokot."
Následující půlrok se peklu na zemi, či alespoň peklu v urologické ordinaci, podobal víc, než si dovedete představit. Litoval jsem sám sebe a pohlížel na sebe jako na oběť neznámých sil - byl jsem nepochopen a přehlížen těmi, které jsem miloval a krutě odmítnut člověkem, u kterého jsem hledal odbornou pomoc. Jeden den jsem zuřil, druhý den trpěl zármutkem - nikdy jsem však nebyl šťastný či spokojený. Nedokázal jsem pořádně spát. Celý ten čas jsem prožíval strašlivé vypětí. V každém vyrušení, zdržení nebo komplikaci jsem viděl součást záhadné vcndetty proti mé osobě. Nechápu, jak se mnou tenkrát sestřičky z mé ordinace - a, přiznejme si to. i moji pacienti - dokázali vydržet. Stala se ze mě zrůda.
Konečně jsem si jednoho večera - sám, všemi opuštěn -uvědomil, že jsem ztratil vládu nad svým životem. Také mi došlo, že jsem svůj život vlastně nikdy zcela nezvládal - pouze jsem si to arogantně namlouval. Toto prozření mě jakýmsi způsobem uklidnilo, dokonce jsem usnul klidnějším spánkem než kdykoli v předchozích šesti měsících.
Druhý den, zatímco jsem prováděl urologické vyšetření, do sebe náhle zapadly chybějící články řetězce. Koukal jsem na ústí pacientovy močové trubice a v tu chvíli mi došlo, že pohlížím do tváře holé pravdě o sobě samém.
Byl jsem kokot!
Kolega psychiatr mě tedy přece jen neurážel; vlastně se mi snažil pomoci! Okamžitě jsem mu zatelefonoval, omluvil jsem se za své nevycválané chování a požádal ho, zda bychom se nemohli ještě jednou sejít.
Protože jeden jeho pacient právě zrušil návštěvu, mohl jsem se s ním sejít ještě to odpoledne.
„Máš pravdu," řekl jsem mu s bušícím srdcem, jakmile jsme se usadili. „Já opravdu jsem kokot."
„Abych řek pravdu, všichni to už dávno ví," zívl.
„Jakým způsobem to budeš léčit?"
„A co mám jako léčit?"
„Moji kokotskou povahu."
„To není nemoc," řekl můj kolega. „Spiše typ osobnosti. Takže to je neléčitelné."
„Jak to myslíš, že to je neléčitelné?"
„Podívej se na to takhle. Spousta lidí jsou kokoti. Kokot buď jseš, nebo nejseš. S kokotem to je jako s levákem. Prostě
ho nepředěláš."
Byl jsem šokován. „K čemu je celá psychiatrie, když nemůže vyléčit člověka, který je kokot?"
„Musíš se na to dívat jinak. Nejedná se o chorobu, ale o mluvnický obrat. Urologie nemůže léčit lidi, kteří mají místo mozku přirození a psychiatrie nemůže'léčit lidi, kteří jsou kokoti. Kdyby mohla, myslíš, že by existovalo tolik kokotů
mezi psychiatry?"
V tom okamžiku jsem si uvědomil, že si se svým trápením musím poradit sám. Kdesi hluboko v mé mysli jsem tušil, že můj kolega nemá pravdu. Kokotismus není porucha charakteru. Je to choroba - zhoubná závislost na hrubém a hulvát-ském chováni, kvůli které nedokážeme rozpoznat, že si sami před sebou nepřipouštíme naši hluboko zakořeněnou aroganci, bigotnost a agresivitu.
Dost bylo kokotů
Xavier
Crement
Následně jsem zahájil intenzivní program introspekce, sa-moléčení a osobního růstu, u kterého jsem setrval po několik let. Podařilo se mi dokázat: cosi, co všichni kolegové pokládali za nemožné - kokoti mohou být vyléčeni! Ačkoli se to dosud nezaehráněným může zdát. neuvěřitelné, k vyléčení kokota stačí, naleznc-li v sobe základní smysl pro lidskost.
Kéž bych jen postoupil léčebný proces dříve, ještě ncžjsem tolik ublížil lidem okolo sebe. Přesto se mi mnohé z napáchaných škod podařilo napravit. Manželka se ke mně vrátila a nyní se radujeme z druhých líbánek. Dcerka mi odpustila a studuje třetí ročník vysoké školy. Můj syn se stal námořním pilotem a nyní mě učí létat.
Vzdal jsem se své urologické praxe, ale s kokoty se stále setkávám. Stal jsem se psychiatrem specializovaným na práci s kokoty, kterým pomáhám identifikovat jejich problém a nastoupit cestu k vyléčeni. Tradiční obory psychiatrické vědy mému úsilí zpočátku příliš nepřály, postupně jsem však dosáhl obrovského uznáni svého oboru, neboť se po celé zemi začalo šířit, mé poselství: „Kokoti, konečně vám svítá hvězda naděje." Stal jsem se oblíbeným hostem přednáškových sálů a spolupracuji s řadou dalších terapeutů, kteří se zabývají léčením zhoubných závislostí.
Kniha Dost. bylo kokotů není pouze svědectvím o mé osobní cestě k vyléčení. Je jiskřičkou naděje pro každého návykového kokota. Je vyhlášením nezávislosti. Nikdo se za svůj ko-kotismus do budoucna nemusí stydět. Kokotismus je plnohodnotná nemoc, kterou lze léčit legitimními medicínskými prostředky. Na světě není kokota, který by nemohl vykročit po téže cestě obnovy, po jaké jsem kráčel já - po cestě, která od té doby pomohla tisícům mých úspěšných následovníků.
Potřebujete pouze jediné - odvahu přestat, být kokotem.
Jedná se však o nejobtížněji uchopitelnou součást celého receptu. Jeden můj přítel, který vede psychiatrickou kliniku, jistý Kalvín Stobbs. rád vypráví příběh, který tuto skutečnost, jasně osvětlí.
Jednou se setkal s ženou, která chtěla najit smysl života v horách Himaláje, Po letech hledání narazila na muže, který obýval horskou jeskyni. „Hleďme," pomyslela si. „Guru meditující ve své jeskyni." Potom ho oslovila: „Ukážete mi cestu k osvícení?" Muž jí neodpověděl.
Žena se posadila vedle něho a začala se koncentrovat na své nejniternější já. Na sklonku dne se vztyčila k odchodu. „Udělala jsem nějaký pokrok?" ptala se ho. Muž ji neodpověděl.
Druhého dne se vrátila za samého rozbřesku a začala meditoval znovu. Když slunce zapadalo, opět se zvedala k odchodu. A opět se ho ptala: „Udělala jsem nějaký pokrok?" Zase se nedočkala odpovědi.
Tak to šlo celé týdny a měsíce. Konečně ji další vyčkáváni otrávilo. Při západu slunce toho dne se vztyčila a začala na starého muže křičet:
„Jste podvodník! Seděla jsem tady tolik dní, čekala na osvícení, ale nic se nestalo. Ztratila jsem šest měsíců života a nezískala nic, co by za něco stálo! Jak si Jen dovolujete říkat si guru!" Pak na toho starce, který seděl v koutě jeskyně, hodila svoji skoro dvacetikilovou krosnu.
Rána toho muže poněkud omráčila, přesto se však dokázal postavit na nohy. Stál před ni a konečně promluvil: „Nejsem žádný guru a nezasloužím si vaše výčitky. Jestliže jste si myslela, že jsem guru, je to vaše chyba, ne moje."
To naši ženu neuklidnilo. „Jestli tedy nejste guru," řekla mu," pak kdo sakra jste a kdo vám dovolil sedět, v téhle Jeskyni?"
Xavier
Crcmcnt
Dost bylo kokotů
X
a v
i e r C r e m e n t
Ten muž se hrdě napřímil. „Jsem malomocný," řekl. „Aja-ko malomocný musím žít v jeskyni, abych nenakazil svou vesnici."
A o tom je tato kniha: naučí vás hrdě se vztyčit a uvědomit, si, že jste kokot.
Mně se podařilo dojit k osvícení. Doufám, že k němu dojdete i vy.
Část prvá:
Kdo jsou kokoti
a proč
se jimi lidé stávají?
Dost
bylo kokotu
Dost bylo
kokot ú
!<?•
1.
Fredův příběh
Všichni přátelé mi řekli, že si ho zamiluju a já ii ho opravdu zamilovala. Jenže nikdo mi neřekl, že je kokot. Pěkní přátelé!
- Winifred, žena opuštěná kokotem
Takový je Fredův příběh. Povím vám o něm víc.
Ponořil jsem se do polstrované židle před psacím stolem ve své kanceláři. Byl jsem příliš unaven, než abych zvládal i zbytek dne. Bylo jen 9:15 ráno. ale den se zvolna proměňoval v katastrofu. Byl jsem na pokraji kompletního zhroucení. Přitom nebylo třeba mnoho, abych se do této fáze dostal.
Když jsem se probudil, cítil jsem se docela dobře. Jenže příliv průšvihů se zdvihal od chvíle, když jsem dorazil na snídani do své oblíbené jídelny. Mám ve zvyku objednávat si každé ráno přesně totéž: vajíčko na měkko, slaninu, topinku, džus a kávu. A obsluha ví, že. když si objednám vajíčko na meliko, chci, aby bylo vařené přesné tři minuty. I tentokrát pro mě měli snídani připravenu, ale vajíčko bylo převařenč! Vařili ho nejmíň třicet sekund nad limit! Nebylo mi jasné, jak si mohli dovolit -svévolně převalit mé vejce. Proto jsem zavolal na Meg, servírku, a ukázal jí, že vajíčko bylo převařenč. Křivé se na mě
»20
X
a
v i e r
Crcmcnt
podívala, jako by chtěla říct, „Už je tady zas," načež mi podrážděné odsekla: „Fajn. takže ho strčíme zpátky do hrnce a odva-fime. Jak nedovařené byste chtěl své vajíčko?"
Řekl jsem jí, že pokud na mně bude štěkat, může se rozloučit se svým dýskein. O pět minut později, poté, co jsem ji musel třikrát požádat, aby doplnila můj šálek s kávou, mi celou konvici vylila do klína! Tvrdila, že se to stalo náhodou, ale já nebyl včerejší.
Jako by se toho během snídaně nestalo dost, nebyl zbytek cesty do práce o nic lepší. Zastavil mě policajt, protože jsem jel osmdesátkou v úseku, kde předpisy povolovaly jen padesátku. Hned nato mi dal druhý bloček, protože jsem neměl zapnuly pás. V tu chvíli jsem už byl pěkně nasupený, a tak jsem se ho zeptal, proč mé otravuje a nebaví se radši zatýkáním toho kokota, který mě asi dvě mile odtamtud málem vytlačil z cesty. On k těm prvním dvěma pokutám přidal obvinění z maření výkonu. Takže si budu muset zařídit menši půjčku, aby mi nesebrali papíry
Když jsem dorazil do firmy, zamířil jsem k místu, kde obyčejně parkuji. Vystoupil jsem z aula a neomylné šlápl do obrovského kobylince. Někdo si se mnou musí vyrovnávat účty, ale já netušil, kdo by to mohl být. Kandidátů by se našlo dost.
Jenže ani to nebylo všechno. Když jsem jel výtahem do své kanceláře -je v nejvyšším patře - zaseld se výtah a já zůstal viset mezi třetím a čtvrtým poschodím. Výtah za chvíli znovu zprovoznili, ale já docela zřetelně slyšel, jak venku někdo říká: „Vevnitř zůstal Fred. Neměli bysme ho tam jednoduše nechat do večera?" Musím si poznamenat, že je třeba dát padáka údržbáři, který za provoz výtahu odpovídá.
Svého času mi podobné nepříjemnosti šly docela k duhu. ale v poslední době mé. začínají unavovat. Nesnáším prohru -a až dosud jsem téměř nikdy neprohrál. V poslední době se mi ale zdá, že mi vítězství často vyklouznou z ruky. Jsem z to-
D o s t bylo kokotů 21 •
ho zdrcený a vyčerpaný. Přestávám si být jistý, zda stačím na vše, co je potřebné zařídit:.
Podle mě se jedná o boj a nic než boj. Vždycky jsem uměl jedině vítězit. V dětství jsem exceloval ve všech obvyklých sportech a hrách. Někdy jsem, pravda, musel trochu švindlovat, ale to k té srandě patřilo. Hrozné rád jsem vyvolával hádky se sourozenci, abych nad nimi mohl vyhrát. Největší triumfy jsem zažíval, kdykoli se mi podařilo přeéůral. rodiče a přimet je, aby dělali přesné lo, co jsem po nich chtěl.
Na střední škole jsem byl v debatním kroužku i ve sportovním mužstvu. Naučil jsem se. jak silou mluveného slova srazit protivníka na kolena i jak překroutit Jeho myšlenky tak. že je ani on sám nepoznal. Ve všem, do čeho jsem se pustil, jsem hledal skrytý trik, který mi umožní vítězit. Miloval jsem úspěch. Stal se skutečným smyslem mého života.
Během dospíváni se rozsah ntých úspěchů rozšířil o děvčata. Byl jsem přímo omámen rozkoši z dobývání. Sexy holky, urostlé holky, vysoké holky, podsadité holky - čím těžší kořist děvče představovalo, tím víc jsem šije přál mít. Pak jsem se vždy přesunul k dalšímu cíli.
Když o tom z odstupu přemýšlím, napadá mé, že moji touhu po vítězstvích zavinilo chování mých starších bratrů ke mně. Měli ze mé legraci, protože jsem byl mladší a drobnější; proto jsem se vždy snažil překonávat své limity. Neznal jsem nic sladšího než vyniknuti nad staršími bratry. Rozumí se, že S přibývajícím věkem jsem nad nimi vynikal častěji.
Když jsem byl malý a bezbranný, slíbil jsem si, že jim to spočítám - a spočítal jsem!
Myslím, že i náš stařeček chrochtal blahem, kdykoli se mi podařilo vyniknout nad bratry nebo kýmkoliv jiným, kdo byl starší než já. Nejednou jsem zaslechl, jak si .sotva slyšitelným hlasem huhňá: „Jednoho dne bude z tohohle malýho novinka pořádné velký a smradlavý hovno, úplně jako jeho táta."
X
a
v i e r
»22 Crement
Dostal jsem se na práva, vystudoval s vyznamenáním a získal místo u velké právnické firmy. Nyní, po dvaceti letech, jsem jedním z jejich společníků a vydělávám ročně šestimístné sumy, zatímco bráchové se dosud pachtí s malým rodinným podnikem, který založil náš otec.
Vítězit nebylo vždy snadné. Bylo mi jasné, že se pohybuji v krvelačném světě zuřivé konkurence, kde dýka vražená do zad není nic výjimečného - zažil jsem toho dost už na právech, natož teprve ve skutečném světě. Taky mi bylo jasné, že si nemůžu dovolit dopřát, ostatním jediného vydechnutí -a nikdy jsem to neudělal. Má-li Člověk v životě vítězit, nesmí se zdráhat použit všechny dostupné triky a nemůže vynechal jedinou možnost, která se mu naskytne. Naučil jsem se užva-nil, vyšachovat a přečůrat úplně všechny!
Oblékal jsem se pro úspěch.
Pravidelně jsem posiloval, aby mé tělo zůstalo štíhlé a hladké - taky trochu kluzké.
Chodil jsem na kurzy efektivní komunikace - naučí vás tam, jak lidi uvést, do pohody, takže s nimi můžete snadněji manipulovat.
Naučil jsem se lhát, podvádět a přetvařovat se, a přesto působit jako nejupřímnější a nejčestnější člověk. Pochopil jsem, koho nakopat do zadku - a komu do zadku vlézt. Kdybych se nestal advokátem, byl by ze mě dokonalý prodavač v autobazaru.
Jenže já jsem advokát, a zatraceně dohřej. Záhy jsem dosáhl moci, po které jsem toužil. A těšila mé tím víc, čím kom-plikovanéji jsem ve svůj prospěch překrucoval zákony - čím byly mé kousky podlejší, tím lépe. Každé jojo může zařídit, aby právo sloužilo k legitimním účelům, ale jen schopný fachman ho může překroutit, aby mu pomáhalo v jeho osobních a občas nezákonných plánech.
Ze všeho nejvíc mé baví pohrávat si s těmi slabochy kolem
Dost bylo
kokotu __ír_
- se sladivými, mírnými a upřímnými týpky, které se narodily jen k tomu, aby prohrály. Jsem si jist, že mým nejzasloužilejším kouskem je, že těm zoufalým stvořením ukazuji, jaké to je být silný a odvážný - být vítěz.
Nikdy jsem se neoženil, ale nelitoval jsem toho ani minutu. .Společnost, si můžu dopřál, kdykoli se mi zamane a je to levnější, než zařizovat dům a živit ženu a děti. Nikdy jsem žádné ženě nedovolil pobýt se mnou tak dlouho, aby mé to začalo
otravovat!
Většinu svého času trávím v práci. O tom, že v ní vystupuji jako vítěz, mě přesvědčují sakra velké davy klientů, které ke mně přicházejí s pekelnými průšvihy, které napáchali, aby odešli jako nevinni muži a ženy. Některé jsem s úspěchem hájil až sedm- nebo osmkrát.
Zbožňuji práci před porotou. Představuje nejvyšší výzvu pro každého právníka - přesvěděte osm lidí, zeje váš klient čistý jak dětská prdelka, i když mu prachy, které šlohl, ještě čouhají ze zadní kapsy kalhot.
Samozřejmé nejde jen o mně - i zaměstnanci mé kanceláře musí umět. vítězit. Chodí kolem mé po špičkách. Vědí, že: jim neodpustím jedinou chybu. Z času na čas se někdo z nich pokusí zakrýt chybu, kterou udělal, tvrzením, že moje. příkazy vylučovaly jakékoli jiné jednáni. Jenže já nedopustím, aby na mne svalovali své poklesky! Jediné, co v žádném případě nesnesu, je namyšlený chytrolín, ať už jako zaměstnance nebo jako klient. To já jsem šéf. Nikdo nemá právo radit mi, co je správné nebo kritizovat mé kroky.
Jenže ty věčné nerváky s podřízenými mě začínají únavo-vat. Kam se poděla jejich oddanost? V posledních třech letech jsem několikrát musel vyměnit všechny zaměstnance své kanceláře. Jednoduše nemohu sehnat dobré sekretářky a písařky. Pomalu se mí stává, že si ani nepamatuji jména podřízených, kterým v práci nadávám.
X
a
v i c r »24 Cremcnt
Zvládal jsem rychle výměny podřízených docela v pohodě, ale v poslední době si moji podřízeni začali stěžovat na moji morálku. Jako bych dělal nějakou chybu, když si přeji, aby kancelář pracovala hladce a efektivně! Ale nějak se s nimi budu muset, vypořádat; nepotřebuji, aby se ostatní společníci začali vrtat příliš hluboko v mé činnosti, protože by mohli přijít na ty slušné sumičky, které jsem si „vypůjčil" z partnerského účtu.
A to po mně nejdou pouze podřízení a partneři! Jen během posledního měsíce mé tři klienti zažalovali za právní pochybeni. Přiznávám, že jsem prohrál jejich případy, ale cožpak můžu za to, že se mi je nepodařilo protáhnout přes porotu? Byli. v ní takoví pitomci, že nepochopili moje chytré triky. To se přece stává.
Ty obžaloby zvládnu stejné, jako jsem vždycky zvládal nespokojené klienty; jakmile s nimi skončím, touží vždy po tom, aby už nikdy neslyšeli o sporech ve věci právního pochybení. Jenom nechápu, proč se nechtějí naučit elegantně prohrávat - prohrávají přece celý život. Dává jim to snad právo obvinit mé, že jsem jejich případy střelil protivné straně? Něco takového bych nikdy neudělal - jedině kdyby druhá strana chtěla zaplatit mnohem víc, než můj klient.
Snad chápete, proti mě to všechno začíná unavovat. Začínám docházet k názoru, že vítězství za jakoukoli cenu může něco stát - a mně se přestává chtít platit.
* * *
V této táži jsem se s Fredem setkal. Byl nejvyšší čas, aby se naučil tři základní pravdy:
1. Ve skutečnosti nebyl vítěz - byl kokot. Kokotismus je choroba, která člověka pohltí a donutí jej chovat se velmi aso-
Dost bylo kokotů 25 •
rlálnim způsobem. Vůbec nebyl znaven životem - unavovalo llO, že byl kokot, a že jim na oplátku všichni opovrhovali.
2. Jakmile se z člověka stane kokot, nemoc pohltí celou Jeho existenci a vyživuje sama sebe. Je to, jako když chytnete herpes - jeden problém a tolik nepříjemných komplikaci. Jakmile si někdo uvědomí, že může vyhrávat prostřednictvím švindlu, ocitne se v bludném kruhu, který jen těžko prolomí.
3. Chcete-li se zbavit kokotismu, musíte začít sám u sebe, Nesmíte se vymlouvat, že lidé kolem vás jsou nepříjemní, neschopní a pasou po vás. Nesejde, na tom, že i ostatní lidé jsou často kokoti. Je-li někdo kokot, je jeho jediným nepřítelem on sám. Jen vy sám můžete vymýtit svůj kokotismus.
Fred byl typem kokota, který je téměř nevyléčitelný - byl to muž s neprůstřelným egem. Když jsem mu prvně řekl, zeje kokot, odpověděl mi:
„To je vaše sestra taky."
„V tom máte zcela pravdu," já na to , „ačkoli mi není známo,
že byste ji znal."
„Myslel jsem to jako urážku," řekl Fred.
„Proč?" zeptal jsem se ho.
„Protože jste nejmíň stejně velký kokot, jako já."
„Právě proto vám můžu pomoct," řekl jsem.
Později mi Fred prozradil, že k rozhodnutí nastoupit cestu léčení ho přimělo to, že jsem jej vyvedl zmíry víc než kdokoli jiný před tím. To dokazuje jednu důležitou skutečnost: Kroky vedoucí k vyléčení se kokot od kokota liší. Léčení kokotů tedy není exaktní véda. Každý kokot si léčebný proces musí přizpůsobit své osobní situaci. První podmínkou však vždy je, aby si přiznal, zeje kokot, aby připustil, že ubližuje: lidem okolo sebe a aby se poté rozhodl, že se z něj stane slušný člověk -SLČL.
»26
X
a
v i e r
ďc m cnt
Jakmile učiní tento první krok, může postoupil k dalším fázím léčebného procesu:
••> Pochopi absolutní prázdnotu povah}' a charakteru, která je základem jeho kokotismu. Někteří kokoti hovoří během léčeni o této prázdnotě jako o „propasti." Jiní mluví jednoduše o díře.
»» Naučí se, že tuto propast mohou vyplnit povahovými vlastnostmi a způsoby chování, které skutečně přitáhnou druhé lidi a učiní z nich vaše přátele, kteří vám do cesty nebudou klást hromady kobylineů.
»• Zjistí, že mohou změnit svůj přistup k lé věci, které se říká Život. Skutečnost je taková, že každý vyléčený kokot přispěje ke zlepšení života na zemi mnohem víc, než si dovedeme představit.
Všechny tyto změny nebudou v žádném případě snadné, protože si vyžádají dokonalý obrat ve vašem názoru na ostatní lidi a v přístupu k nim. Budete šokováni, až zjistíte, co si o vás vaši přátelé a příbuzní ve skutečnosti mysli. Mohou vás dokonce zachvátit deprese, poprvé se setkáte s pocity viny a zahanbení. Tyto zážitky budou léčícího se kokota bolet. Vydržte ale - rozhodně se vám to vyplatí.
Tčši mě, že vám můžu prozradit, že Fredův příběh měl šťastný konec. Konečné se mu podařilo zjistil, že ve světě je více poražených než vítězů, a že pokud chce být oblíbený, musí se s nimi naučit vycházet. Oženil se s Mcg", prodal BMW policistovi, kletý ho zatkl a nedávno zvýšil plat všem zaměstnancům své kanceláře, aby je tak odškodnil za urážky a utrpení, kterých se jim od něj dostalo. Pak odešel od firmy a vstoupil do Mírových sborů v Afgánistánu. Jeho večírek na rozloučenou byl nejveselejším večírkem v dějinách oné právnické firmy.
Dost bylo kokotů 27 •
2.
Jiné příběhy
Když jsem ještu trpěla kekolismem, nebylo jsem jen tuk nějaký kokot. Byla jsem kokot s velkým K. Nestačilo mi, že jsem byla otravná. Byla jsem tyranka. Šťastná jsem byla jen tehdy, když jsem ničila životy
a sebeúclu všech okolo.
- Priscilla, léčící se kokotice
Možná jste v příběhu Freda z předchozí kapitoly našli nékle-ré rysy své vlastní povahy. S příběhy jako je ten jeho se setkávám často. Jenže arogantní, kariérističti a ambiciózní idioti zdaleka nejsou jediným typem kokota. Existuje řada dalších variant, kterými se zde musíme zabývat.
Některé z nich si ukážeme na následujících příkladech.
* * *
Alexis je vysoká, přitažlivá blondýna, která se nyní, ve svých třiceti letech, domnívá, že dosáhla úspěchu v zaměstnání i v osobním životě. V té souvislosti na tom je podobně jako jiní kokoti: nerozumí příliš sama sobě.
Alexis měla vždy úspěch u mužů - aspoň u těch, kteří si mohli dovolit astronomické ceny, které požadovala za svou přízeň. Schůzka s Alexis člověka určitě uspokojila, rozhodně
Xav ier **28 Cremcnt
však při ní šlo o vážnější záležitost, než když třeba koupíte dítěti lízátko. Připomínala spíše podepsaní paktu s ďáblem.
Přesto sejí vždy dařilo sehnat dost mužů. kteří byli ochotni platit její cenu. Kupovali jí ty nejlepší šaty a šperky a pomáhali ji s půjčkami, které nemusela splácet. Vždy měla k dispozici skvělý auťák a žila v drahých bytech, přestože s oblibou prohlašovala: „Já zásadné za nic: neplatím." Domnívala se, že muži existuji jen proto, abyji pouštěli do dveří, obdivovali její přirozenou krásu kdykoli se objevila nablízku, ,i platili její účty.
Alexis si svou niku našla v reklamní agentuře, kde ji obratné manévrováni a schopnost šikovně využívat myšlenky jiných lidi pomohly k rychlému výstupu po kariérním žebříčku. V práci byla bystrá a mrštná jako kočka. Nikdy se nepustila do otevřené roztržky, a přesto vždy přechylračila všechny okolo sebe. Věděla, kdy zatajit informaci a ukrýt, důležité memorandum, aby její kolegové vypadali jako dětinšti pitomci. Byla dokonalá ve sbírání odměn za úspěchy, s nimiž neměla nic společného a z katastrof uměla vycouvat obratné-ji než Hindenburg.
Její osobní kouzlo a svůdnost přitáhly k agentuře řadu nových klientů - a přiměly mnohé dosavadní klienty k žádostem, aby se osobně starala o jejich účty. Stala se u agentury prvotřídní expertkou na úcty zákazníků a těšila se z moci a výsad svého postavení. Alexis byla hrdá na skutečnost, zejí tolik lidi závidělo. Věděla ovšem, že kdyby se měla živit poctivou prací, těžko by to zvládla, ale žádný strach - dělala do reklamy!
Přesto ji tísnil její osobní život. Jisté, zažila v něm spoustu legrace, když ji bylo přes dvacet a dokonce ještě po třicítce. Jakmile si však začala uvědomoval, že stárne, začalo ji hryzat cosi uvnitř. Byla úspěšnou ženou - nebo se jednoduše kurvila? Byla dost obratná na to, aby se vyhnula přímým úvahám
Dost bylo
kokotů 29 •
o svém dilematu, jenže ty do jejích myšlenek pronikly maskované a skrytě. Začala být. stále méně spokojená s muži, se kterými se scházela. Pokud pro ni byli dost bohatí, byli bud' moc staří nebo moc tlustí. Pokud byli dostatečně hezcí a mladí, bývali chudí nebo nedisponovali dost vysokým postavením. Jestliže ji zbožňovali, měla strach, že byli příliš hloupí a ne-mzponali jeji skutečné já -její niternou falešnost, skrytou za slupku vnější falešnosti. Jestliže ji zkoušeli sekyrovat a trvali na svém vůdčím postaveni, rychle o ně ztrácela zájem. Muž si mohl dovolit vedoucí postavení v posteli, ale jakmile svou převahu chtěl rozšířit na zbytek vztahu, nebyla schopna se mu podřídit.
Jenže narůstající potíže s muži tvořily jen polovinu jejích potíži. Ještě horší totiž bylo, že Alexis neměla žádné přátele. Na své spolupracovníky hleděla vždy přezíravě a oni ji její zájem opláceli nepřátelstvím. Byla neustále rozhádána se svými sousedy - hádala se kvůli místu k parkování svého auta (jejich nejčastější odpověď - návrh byl neproveditelný pro anatomická omezeni), hlasitě pouštěnému stereu i svému odzbrojujícímu zvyku procházet, se polonahá v chodbách nájemního domu. Její sousedé mužského pohlaví se ohledné naposled zmíněnému zvyku nijak nebouřili, ale z jejich manželek se stávaly jedovaté zmije, jakmile se naše Alexis objevila.
Nemohla se dokonce ani obrátit na svou mámu a požádat ji o radu a útěchu, protože s ní už řadu let nemluvila - už od doby, kdy ji matka vyhubovala za pozdní příchod domů a potrestala ji týdnem domácího vězeni. Alexis pokládala telefon, kdykoli ji matka zavolala a matčiny dopisy odesílala zpátky neotevřené.
Nebohá Alexis. Byla talentovaná, bohatá a úspěšná, ale nebyla šťastná. Stala se obětí hrubosti a zášti ostatních lidi?
Nebo se chovala jako kokot, respektive kokotice?
»30
X
:
i v i e r
Crcmenl
Když ke mně Alexis začala chodit na terapii, zdálo se mi, že její matka byla domácí tyran, který ji neustále kritizoval, ale jen málokdy pochválil za její úspěchy, Žárlila na dceřin talent a krásu a snažila se narušit její štěstí tím, že v ni vyvolá pocity viny a nespokojenosti.
Zpočátku se diagnóza zdála být snadná. „Tvá matka," řekl jsem Alexis, „je obyčejný kokot."
„Chcete po mně 100 dolarů za hodinu, abyste mi řekl, eo už dávno vím?" ohradila se. Začala se chovat vztekle, ale já ji usadil, když jsem jí pohrozil zdviženým prstem. Snad si v tu chvíli uvědomila, že jsem dříve pracoval jako urolog; každopádně mi dovolila pokračovat.
„A ty jsi dospělý potomek kokotského rodiče," pokračoval jsem.
„Ach," vydechla si. „To by mohlo být ono." Viděl jsem, zeji uklidnilo, když má na koho svést svá trápení. „Vztyčila jsi okolo sebe zeď, která tě obrnila před její tyranií," dodal jsem, „ale zaplatila jsi tím, že ses vzdala veškerých hodnotných kontaktů k ostatním lidem."
„Jak tomu mám rozumět?" ptala se.
„Rozuměj tomu tak, že ses sama stala kokotem."
Díky spolupráci S odborníkem a s pomocí ostatních účastníků skupinově terapie se Alexis podařilo rozpoznat její návyk na kokotismus, který ji nutil podvádět, lhát. a manipulovat lidmi kolem sebe, jen aby nad nimi získala převahu. Zvlášť pečlivě jsem se zaměřil na změnu jejího pohledu na pohlavní život a musím se pochlubit, že její terapie skončila vynikajícím úspěchem.
Dnes žije Alexis v Pittsburgu, kde pracuje jako pokladní v K-Martu. Šťastně se provdala za nezaměstnaného dělníka z ocelárny. Mají nádherné děťátko, každou chvíli se jim má narodit další.
* * *
Dost bylo kokotů 31 •
I lubert se v mé ordinaci objevil v devíti letech. Jeho rodiče mu tikali „Damien," ve škole ho označovali za „citové nezralého." Jeho případ postupně vzdali čtyři psychoterapeuti, přičemž dva z nich zanechali psychiatrie a našli si méně nebezpečnou práci -jeden se stal krotitelcm lvů, druhý tajným agentem U protidrogové policie. Většina lidí ho označovala za rozežra-ného fracka. Ve skutečnosti to byl obyčejný kokot.
Hubertův příběh velmi jasně dokazuje, že zdaleka ne všichni kokoti jsou produktem zkaženého dětství. Takové vysvětlení mohlo platit pro Alexis, zde s ním však rozhodně nepochodíme. Hubert neměl zkažené dětství, naopak - Hubert byl
zkažené dítě!
Základem všech jeho problémů bylo, že nenáviděl, měl-li někdo kolem něj radost. Sešla-li se skupinka hodných dívenek u odpoledního čaje, Hubert je nedokázal nechat na pokoji. Byl by ochotný zaútočit na ně jako pilot kamikadze a střemhlavým náletem rozstřílet do všech stran podšálky, hrníčky s čajem i nebohá děvčátka.
Byl to typ chlapečka, který je schopný házet do veřejného bazénu psi novinka, jen aby bazén zavřeli a všechny ostatní děti musely jit domů.
Měl samozřejmě i své kladné stránky. Například by si ve škole nikdy nedovolil opisovat, aby nepropadl u písemné zkoušky. Kjeho stylu spíš patřilo objevit se před dveřmi učitelova domu s nabitou pistolí a tak ho vyděsit, že na ty pitomé známky dotyčný rád zapomněl.
Hubertův případ byl dost obtížný, zvláště pro jeho vášnivou lásku k potméšilostem. Když jsem mu poprvé oznámil, že je kokot, usmál se od ucha k uchu a oznámil mi. že jsem první dospělý, který o něm říká něco tak hezkého. V tu chvíli jsem si uvědomil, že s tímhle chlapečkem jsem v pěkných sra-
č ičkáeh.
Jenže já nepatřím k lidem, kteří by si nevěděli rady. Abych
»32
X
a
v i e r
Crcment
toho kluka zvládnul, vrátil jsem se ke svým bohatým urologickým zkušenostem.
„Když už jscš kokot, tak se podíváme, jak je na tom tvoje prostata," řekl jsem mu. Pak jsem ho popadl za zadek, stáhnul z něj kalhoty a třemi prsty vyšetřil jeho rektum. Od toho okamžiku se mnou mladý Hubert, po všech stránkách spolupracoval a já s radostí oznamuji, že ho příští měsíc ve skautském oddíle vyznamenají Orlím řádem.
* *- *
Walter je presbyteriánský pastor. Byl vysvěcen před čtrnácti lety a od té doby vystřídal celkem dvanáct farnosti. Vášnivě studoval Bibli a zaujala ho především práce duchovního rádce. Pokládá se za experta na hřích, duševní choroby a spirituální mučednictvi. Vlastně v sobě vidi ztělesnění mučedníka, který je nezištně oddán své práci a službě.
Walter to vše otevřeně přiznává ve svých kázáních. Jsme povinni dospět k dokonalosti v očích Božích, říkává věřícím, a kdo neuspěje v úsilí o dokonalost, neuspěl ve svém živote. „Jestliže Bůh ví, že vrabec padl ve svém rozletu," říkává Walter s chutí, „pak vězte, že stejně dobře ví, padnete-li vy nebo já. A neodpustí nám to."
Někdy se stává, že Walterovy proslovy za kazatelnou sklouznou do bojovného až útočného stylu. Střízlivé uvažujícího člověka v takových chvílích může napadnout, zda Walter nezačíná ztrácet rozum. Vnejednom případě se dokonce stalo, že ho správní rada jeho farnosti předvolala, aby se ze své útoěnosti zodpovídal, ale Walter se na takový útok vždy připravil a odrazil všechnu kritiku pokornou pózou a frázemi. Připomněl radě, že služebnici Boží mají mnoho nepřátel, a že správní rada nesmí připustit, aby ji zneužili ti, kdo chtějí překazit dílo Boží.
Dost bylo kokotů 3J •
.Jednou v neděli se Walter rozhodl promluvit na téma cizoložství. Ve svém obvyklém stylu přísně odsoudil tento hřích, (i němž pateticky, nabubřele až zlověstné kázal, že je velkou zvrhlosti v očích Božích. Líčil své kongregaci, že podlahy pekelné jsou dlážděny těmi, kdo se cizoložstvím provinili a nacházel jen málo naděje a ještě méně slitováni pro tyto strašlivé: hříšníky.
Hned příští neděli, jakmile chtěl Walter zahájit úvodní modlitbu, povstal jeden ze shromážděných mužů a zamával ve vzduchu pistolí. „Uděláš dobře, když tu modlitbu neodflák-neš," řekl mu ten gentleman, „protože by mohla být tvá poslední. A nezapomeň požádat Pána, aby ti odpustil cizoložství a smilstvo. Protože když nenecháš na pokoji mou manželku a mé dcery, zajistím li osobní doprovod až k bránám pekelným."
Walter tuto nepříjemnou situaci zvládl s nevídaným klidem a pokorou. Oznámil shromážděným, že obviněni, která proti němu vznesl onen gentleman, jsou falešná, ale že on, Walter, mu jeho nehorázný výstup odpouští. Mnozí ze shromážděných věřících neudrželi slzy dojetí, které jim do oči vehnala Walterova pokorná, téměř svatá tolerance.
Jenže Walterovy dny byly sečteny. Ještě tentýž den spontánně vznikl Výbor podvedených manželů a rozzuřených otců. Ten odeslal písemnou žádost, předsedajícímu biskupovi; dopis obsahoval žádost, aby Waltcra vyloučili z církve a zbavili kněžského svěceni. Biskup Waltcra předvolal k osobnímu slyšení. Walter popíral všechna obvinění, ale jeho žalobci se tentokrát dobře připravili. Měli k dispozici výmluvné barevné fotografie, zachycující kněze při činu. jakož i magnetofonové nahrávky výpovědi nešťastných chotí a dcer. Ani tyto důkazy však Waltera nevyvedly z míry. Uchýlil se ke tvrzeni, že takto naplňoval přikázání o lásce k bližnímu. Dobrý kněz se dře ve dne v noci - někdy dokonce pod peřinou.
Xa vie. r »34 Crement
Wallera přidělili do jeho třinácte farnosti, ale biskup si ponechal usvědčující fotografie - pro každý případ.
Poslední rána Wallera čekala ve chvíli, kdy mu vlastní manželka oznámila, že odchází z domu, bere s sebou i děti, bude žít u svých rodičů a přijala práci u nadace, která usiluje o Síření ateismu ve světě, Walter byl jako omráčený. Vždy se spoléhal na biskupa, který ho chránil a na manželku, která mu stála po boku. ať se dělo cokoli. Snažil se o racionální vysvětleni, hledal zbožnou frázi, která by mu pomohla najit bezpečí, ale nic nenacházel. Obklopen pouze nepřáteli, neměl nikoho, kdo by ho zachránil. Musí se jednat, o dílo ďáblovo, uzavřel své úvahy.
Bylo to vsak dílo ďáblovo? Nebo byl Walter jednoduše kokot?
Právě biskup mě s Walterem nakonec seznámil. Podařilo se mi prohlédnout závoj jeho zbožnosti a pochopit, že nebyl tím mírným, pozorným, vnímavým a mravným člověkem, za kterého se pokládal. Byl to jednoduše pobožný kokot.
Léčit Waltera nebylo nijak snadné, protože se jednalo o pacienta, kterému se podařilo povýšit sebeklam na skutečné umění. Přesvědčil sám sebe, že cokoli učinil bylo nejen úctyhodné, ale dokonce představovalo jakési sebeobětování. Své Styky S dámičkami z kongregace například pokládal za příspěvek k léčení jejich samoty a věřil, že jim pomáhá žít vedle necitelných manželů.
Až posléze si začal uvědomoval, že jeho maličkost nebyla největším darem, jakým kdy Bůh obšťaslnil ženské pokolení - nebo kohokoli jiného. Začal chápat, kolik lidí ranil a nakolik zneužil svou odpovědnost. Nikdy nezapomenu na den, kdy se na mě podíval a povzdechl si: „Páni, já byl ale kokot!" Podobné chvíle jsou nejlepší odměnou v mojí psychiatrické praxi.
Po několika měsících návštěv v poradně a psychoterapie
Dost bylo kokotů 35 •
Walter vyslovil souhlas s žádostí své manželky o rozvod. Opustil i svou církev. Nejtěžší lekcí jeho života bylo poznání, že ostatní lidé na Zemi neexistují proto, aby ho bavili a sloužili mu. Musel se tedy učit zcela novému chování.
V současnosti Walter pracuje jako velbloudář v Iránu. Zaměstnává ho jeden šiítský muslim, kterého všeobecné pokládají za svatého muže. Tvrdí, že opět našel cestu kBohu - ke skutečnému Bohu. „Jestliže Bůh dokáže odpustit militant-ním šiílským vrhačům bomb a takovým kokotům, jako jsem já, pak vážně musí být tou největší silou ve Vesmíru!" říkává nyní. Kdybyste však Waltera požádali o duchovní oporu či radu, vesele by vám odpověděl:
„Nikdy nežádejte radu od kokota.-'
A večerní pouštní bríza jakoby mu přizvukovala měkkým šepotem: „Máš pravdu. Máš pravdu."
* * *
Z předchozích několika příběhů se o kokotismu můžeme leccos naučit. Vidíme, že kokotismus postihuje rovným dílem bohatě i chudé, muže i ženy, starce i mladé lidi. Neochrání vás před ním inteligence, ale neochrání vás ani blbost. Kokotismus je choroba, která vás může postihnout kdekoli, kdykoli a bez varování.
Jistý rabín, který za svůj život spatřil víc kokotů, než by obyčejný smrtelník dokázal unést, k tomu poznamenal: „Za určitých podmínek se každý člověk zachová jako hulvát. Jakmile však daná situace pomine, obyčejný člověk se zastydí a kajícně skryje, zatímco kokot hledá novou příležitost."
Předchozí příklady jsem zvolil lak, aby ilustrovaly pestrou škálu chování, s nimiž se u kokotů setkáme. Rozumí se, že žádný případ kokotismu nelze pokládat za typický. Lidé jsou
X
a
v i e r »36 Crement
složiti tvorové, kokotismus je komplikovaníá nemoc. I cesta k vyléčení kokota je složitá a plná zákrutů. Kdybychom ji chtěli uceleně popsat, potřebovali bychom mnohem víc místa, než nám poskytuje jedna kniha. Já se ale neodhodlám pokračovat, dokud nezjistím, jak dobře půjde na odbyt tento svazek.
Pouze ve Spojených státech žije nejméně 100 milionů kokotů. A každý případ je unikátní. Mohl bych popsat celé stohy knih, a pořád bych měl dost nového materiálu, nemyslíte?
Přesto lze vytyčit několik charakteristických rysů, které jsou společné všem běžným typům kokotů:
»» Slepá sebeláska.
»» Vlezlost, která se nezastaví před ničím.
»» Arogantní přesvědčení o vlastní dokonalosti.
»» Azbestově nehořlavé svědomí (nebude je pálit ani v pekle).
»» Pohrdání jakoukoli autoritou.
»» Absolutní odmítání základní mezilidské slušnosti.
»» Nemilosrdné zneužívání nevinných a bezbranných.
V několika následujících kapitolách se těmito a řadou dalších vlastností budeme zabývat. Na tomto místě se s nimi nemusíte trápit. Váš terapeut, vás dříve nebo později jistě ubezpečí, že pocity přetížení nejsou na závadu.
OTÁZKY A ÚKOLY
1. Nepřipomínal vám některý z příkladů někoho - třeba tu osobu, kterou každé ráno vídáte v zrcadle? Co vás konkrétně přimělo, abyste se nad sebou zamyslel? Který z popsaných otravných projevů vám připomíná něco, co jste udělal jiným lidem?
2. Možná vám prospěje, pořídíte-li si skutečně objemný zápisník, do kterého si poznamenáte svá zjištění, jakož i další souvislosti, které vás napadnou během čteni této knihy.
Dost bylo kokotů
37 •
Definice kokotismu
Největším tajemstvím světa není, proč Bůh stvořil život, ale proč pojmenoval mužské přirození podle tak hnusných a protivných lidí.
- Nápis objevený na zdi záchodku v jednom starém kostele v Bostonu.
Až dosud jsem používal výrazy kokot a kokotismus, aniž bych je jasně definoval. Musíme si proto uvědomit, že se jedná o pojmy poněkud mlhavé, unikající vyčerpávající definici. Jednání, které v jedné situaci nelze vysvětlit jinak než koko-tismem, může být za jiné situace společensky plně přijatelné. Sám bych kupříkladu nikdy nepřipustil, aby mě před soudem obhajoval jiný právník než kokot. Proto lze jen stěží najít prostou definici, která by celou širokou problematiku kokotismu dokázala vyčerpávajícím způsobem zastřešit.
Přesto se nejedná o nepřekonatelný problém. Většina lidí by souhlasila s následujícím tvrzením: „Možná nedokážu definovat kokota jako takového, ale když se s nějakým setkám, určitě ho poznám.'; A budou mít pravdu. Téměř každý čtenář bude souhlasit, že kokot je člověk, který je protivný a hrubý z vlastní vůle, vyžívá se ve zmatcích, které jeho chování vyvolá a raduje se ze starostí, které způsobil druhým lidem.
Vždy se najdou hnidopichové, kteří se začnou ohrazovat, že podobná definice je příliš povrchné a volně pojatá, než aby ji
3.
Xavier 38 Cremcnt
používá! profesionální psychotcrapeut. Mohu jim doporučit jediné: věnujte se svým hnidám!
Jiní nedúvěřivci namítnou, že slovo kokot je primitivní slangový výra/,, který byl vždy používán jen jako výsměch a nadávka. Nelze jej tedy používat v řádně vedené klinické praxí, nebol: bychom své pacienty - kokoty - mohli hluboce ranit v jejich citech. Lidé, kteří vznášejí tuto námitku, toho o kokotismu mnoho neví - zapomínají na skutečnost, že kokoti žádné city nemají. Kokotovy city nelze ranit, dokud nenastoupí na cestu k nápravě.
Někteří oponenti tvrdí, že slovo kokotismus je příliš subjektivní - že kokoti existuji pouze v očích pozorovatele. Jako bývalý urolog jsem osobně přesvědčen, že ve svých pochybnostech zacházejí příliš daleko.
Cítím, že nyní je na místě otevřené prohlášeni. Termínu kokot, se přidržuji, neboť jsem přesvědčen o jeho obrovském terapeutickém významu. Pojí se s nim totiž celá řada asociací, které nenajdeme u běžných klinických termínů, jako je paranoia, deviantní chováni a podobné. Ano, kokot je slovo, které vyvolává řadu předsudků. Jenže kokotismus není přecitlivělá a zženštilá choroba. Je pravda, že normálního člověka urazí, když ho nazvete kokotem. Jenže kokoti nejsou normální lidé. Kokoti jsou hrubí, otravní a ubližuji ostatním -a jsou na to hrdí. Potřebujeme pro ně název, za který by se jim všichni smáli.
Mnoho lidí pije, ale nikdo si nepřeje být označen za alkoholika. Proto první bod Dvanáctibodového programu Anonymních alkoholiků požaduje, aby si pacient svůj alkoholismus přiznal. Z téhož důvodů spočívá nejdůležitější krok na kokotově cestě k uzdravení v jeho přiznání: „Jsem kokot.'' Slova „Jsem nevychovaný a hrubý" prostě nemají tu silu.
Všichni pochybovači a kritikové si totiž neuvědomuji, že kokotismus skutečně je choroba. Nejedná se o pouhou ne-
Dosl bylo kokotů __*^
zdvořilost. Nejde ani o návykový sklon k buřičství. To vše jsou pouhé vady charakteru. Zato kokotismus je chorobný návyk na moc, neúctu k autoritám, nikdy neutuchající žízeň po slávě a zničující vášeň dokonale manipulovat ostatní. Dokáže vydrancovat niternou stabilitu svých obětí a znemožní jim Chovat se jako slušní lidé - do doby, než si při/nají: „Jsem kokot."
Toto mé přesvědčení mi potvrzuji příklady pacientů z celého světa.
„Netvrďte ml. že ve světě neexistují žádni kokoti," řekla mi rozzuřená žena v domácnosti po jedné z mých přednášek. „.Sama musim žít. hned se čtyřmi - s manželem a třemi dětmi. Každý, kdo si myslí, že kokoti neexistuji, musí být taky kokot." „Kokota poznám na míle," tvrdí servírka z McDonalda v Sacramentu. „Jsou to takoví ti chytráci, kteří si myslí, že vegetariánský miniburger má antikoncepční účinky."
„Dokud jsem se sám nezačal léčit, netušil jsem, kolik lidi kolem mě jsou stejní kokoti jako já," řekl mi jeden z pacientů během terapie. „Konečně jsem pochopil, že i všichni moji přátelé jsou kokoti. Když jsem jim ale poradil, aby na psychoterapii chodili se mnou, začali se smát kokotským smíchem."
„Protože jsem byl kokot, přišel jsem o práci i o rodinu," řekl při léčeni jiný kokot. „.Snažil jsem se sekýrovat celý svět a přitom jsem neuměl ani poručit sám sobě. Byl jsem fanatik zle-tovaný mocí. Bylo to šílené."
Někteří psychoterapeuti dokonce tvrdí, že každý člověk je kokot, jakmile hojen trochu poznáte. V jejich případě to pravděpodobně platí. Jinak se však tato teorie vztahuje jen na kazatele a právníky.
X
a
v i e r
»40 Crement
RIZIKOVÉ SKUPINY KOKOTŮ
1. Zaměstnanci Finančních úřadů,
2. Dopravní policisté.
3. Státní byrokracie.
4. Právníci.
5. Každý, kdo bojuje za záchranu velryb.
6. Lidé, kteří by nedokázali přežit mimo hlavni město.
7. Likvidátor! pojišťoven.
8. Řidiči, kteří jezdí, jako by na cestách byli sami.
9. Lidé, kteří říkají, „No (oje skvělé, ze tě vidím."
10. Kazatelé.
11. Kongresmani.
12. Psychiatři a psychologové.
13. Kulturní kritici z novin a časopisů.
14. Lidé, kteří se předbíhají ve frontě.
15. Revizoři.
16. Každý, koho uráží nesprávný slovosled.
17. Marxističtí profesoři na vysokých školách.
18. Iránská vláda.
19. Prodavačky.
20. Každý, kdo žije pro svou „pravdu."
21. Lidé, kteří píší knihy o kokotech.
22. Lidé, kteří .si pouštějí stereo na plné pecky. 23- Odboroví předáci.
2-1. Ženy. které si odmítají holit nohy.
25. Každý, kdo se vám něco snaží prodat po telefonu.
26. Členové komisí pro tizemni plánování.
27. Lidé, kteří se pohádají při večeři v restauraci.
28. Rodiče děti, které se neumí chovat na veřejnosti,
29. Diktátoři, kteří se křestním jménem jmenují „.Sadám."
30. Všichni, kdo tuto knihu berou vážně.
Dost bylo kokotů 41 •
Stručná historie kokotismu
Kokoti existují od nepaměli. V současné době jich je víc než dříve. Více o historii kokotismu netřeba znát.
Z dosavadních epidemiologických studii kokotismu vyplývá, že existuje řada „rizikových skupin" kokotů (viz přehled na předcházející straně). Najdeme je zvláště v postaveních, která svým držitelům zajišťuji určitou moc a přitom nevyžadují žádné nadání - mezi subalternimi úředníky, kazateli, sociálními pracovníky a podobnými týpky, kteří jsou přesvědčeni, že mají spasit svět, i kdyby se to světu vůbec nelíbilo. Lidé, kteří nosí placky „Děkuji, že nekouříš" a organizují ve svých čtvrtích lokální recyklovaci programy, budou téměř jisté
kokoti.
Neuvěřitelně vysoké procento kokotů produkují povolání spjatá s dohledem nad zákony. Nejvíce jich však najdete mezi zaměstnanci finančních úřadů, kteří se chovají, jako by žili podle hesla: „Kokot je moje křestní jméno."
Statistické zpracováni těchto prvních studii nepochybně umožní získat doktorát celým generacím studentů psychologie, kteří jsou úplní kokoti. Úplnější informace o vztahu kokotů k různým profesím nalezne čtenář v práci Prof. MUDr, H. M. Roida, DrSc. Doktor Roid skvělými argumenty dokazuje svou tezi, že kokoti jsou lidé, které přitahuje postavení, v němž získají moc nad ostatními. Nepodařilo se. mu dokázat, že by některý kazatel, politik nebo psychiatr byl kokotem od narození - naopak jejich kokotismus je dohnal k volbě zaměstnání, které umožňuje ovládat ostatní a dát jim pocítit jejich nepatrnou, leč umně zneužívanou převahu.
Podobně jako řada jiných chorob může být kokotismus dědičný. Mnoho dnešních kokotů jsou vlastně dospělí potomci kokotských rodičů. Některé děti kokotských rodičů si vypěs-
»42
X
a
v i e r
Crcmcnt
tují takový odpor k rodičovskému příkladu, že během dospíváni odhodí všechny své kokotskě vlastnosti. Většinu z nich však virus kokotismu nakazí, takže z nich vyrostou křivácké výhonky křiví: rostlého stromu.
Jedním z nejsnadnějších způsobů, jak popsat, kokotismu®, je studium jeho charakteristických projevů. Většinu kokotů lze rozpoznat podle agresivního chovaní a bezohledného manýrismu. Jestliže nedosáhnou svého odstrkováním a zatlačováním ostatních lidí do pozadí, pak začnou lhát - nebo pozmění pravidla hry tak, aby vyhovovala jejich cílům. Ve chvílích nouze se dokonce mohou uchýlit k nářkům, laiku, kopancům a zadržování dechu. Když Nikita Chruščov mlátil v OSN botou do řečnického pultu a vyhrožoval, že pohřbí Západ, ukázal nám kokolismus světového formátu v akci.
Jakmile kokoty přistihneme při kokotském chování, budou se snažit vše zapřít a co nejrychleji obrátí kartu. Obviní člověka, který na ne poukázal a vytknou mu bezcílné hulvát-sví, bez kterého by neprohlédl jejich špinavou hru. Kokot zahnaný do kouta kalí vodu, mlží a stěžuje si, že se proti němu všichni spikli. Tvrdí, že byl falešné obviněn, a že mu nezbývá, než žádat omluvu.
Jako v případě všech zhoubných návyků, i pacienti trpící kokotismem si neradi připouštějí svůj problém. Kokoti odmítají uznat, svou odpovědnost - ba dokonce i příčetnost. Tvrdí, že za nic nemohou a nic je netrápí. Dokonce, což je nejhorší, odmítají připustit, že by se měli chovat jako slušní lidé.
To v žádném případě neznamená, že by se u nich neprojevoval společný modus operandi. Existuje soubor „nepsaných pravidel," kterými se každý kokot. řídí. Patří k nim například:
» Všechny problémy zavinil někdo jiný.
» Problémy není nutno řešit; stačí, když se najde někdo, na koho je lze svézt.
Dost. bylo kokotů 43 •
•+ Všechny chyby a nedostatky lze skrýt pod maskou hrubosti. Čím více chyb napáchám, tím hulvátštěji se musím chovat.
» Všechna pravidla mohou být porušena, pokud je porušuji já. Jestliže pravidla poruší někdo jiný, je na něj nutno okamžitě žalovat.
»* Jestliže někdy dojdou použitelná pravidla, není nic snazšího, než vymyslet nová, která vyhovují mým záměrům -a porušit je, jakmile jim přestanou vyhovovat.
»* Nikdy nesmím zapochybovat o své schopnosti získat, vše, co se mi zamane -stačí všechny ukecat.
Má vlastní definice kokota a kokotismu vychází z předchozích pozorováni. Kokoti jsou lidé, kteří si myslí, že jsou zákonem sami o sobě - nový lidský druh, který je přesvědčen, že si může dělat, co se mu zachce. Kokotismus je choroba, která napadá hodnotový systém těchto lidí a umožňuje jim, aby ve světě fungovali bez svědomí a bez schopnosti pocítit vinu, stud či kajícnost.
Je kokotismus skutečně choroba? Jsem si nyní jíst, že můžeme s konečnou platností prohlásit: „Ano!" Je to chorobná závislost na hrubém a bezohledném zneuž