Subject: » Zaujímavosti (o všetkom)

Spolocne slovenske a madarske dejiny Uhorska si ziadaju inteligentny prieskum a previerku prikraslenin a nepresnosti. Len vzajomnou spolupracou, uctou a pochopenim druhej strany je sanca na pokrok. Napriklad spolocny dejepis, uznanie SLOVENskych slachticov pri zakladani Uhorskeho kralovstva, potom ako sa madarske kmne vstrebali do priestoru Velkej Moravy. Nebol to dobyvacny proces zo strany Madarov, ako tvrdia niektori Madari, ziadne zaujatie starej vlasti Madarmi, ale vzajomna symbioza Starych Madarov a povodnych obyvatelov Velkej Moravy - Slovenov, Slovienov, Starych Slovanskych rodin, je hlavnym dovodom ich prezitia a zachrany.

V prvom rade, Huni nie su Madari a Madari nie su a nikdy neboli Hunmi. Otazne je ponimanie historie Uhorska (nazvu
"Hun"garia) v prospech jedno-jazycneho naroda - "Magyarorszagu" privlastnenim si povodneho latinskeho nazvu "Natio Hungarica" ci "Hungaria" v 19. a 20. storoci ako dnesnu hlavnu formu "Hungary". Po Trianone sa o tom neuvazovalo, narody ktore ziskali samostatnost boli stastne, ze su z priestoru Uhorska prec. Uhorsko zaniklo ale madarska strana si ponechala medzinarodny stary nazov k identifikacii svojho etnickeho uzemia povodneho Uhorska, tym padom zmatok a historicke nepresnosti a roztrzky su nevyhnutne (vid propad Macedonska vo vztahu ku Grecku a historii Macedonie ako ju vnimaji Greci). Tiez z toho vzniknute nepresne teorie a pocity niektorych ludi dnesneho Madarska o "strate" 2/3 uzemia po Trianone. Tento nazov bol davany Panonskej Panve dlho pred prichodom Madarov. Dnesni Madari obyvaju ten isty priestor ako Huni 400 rokov pred nimi, priestor nazyvany Panonska panva. Tento priestor sa dokonca hovorovo mnohymi narodmi uz po uteku Hunov nazyval "Ogria" alebo tiez Slovenmi ako "Ogonursko" ktory si ho podmanili v spojenectve s Vychodofranskou risou a vyhnali odtial Avarov. Takze pustatina nazyvana "Ogria" bola dnesna "Hungaria" a vladli jej Velkomoravania urcity cas. Ked neskor pomohli Stefanovi dostat sa k moci zjednotenim madarskych rodinnych klanov, (to bolo prvy krat ked Stefan isel do bitky pod slovenskym dvojkrizom predtym ako sa stal kralom) Stefan mal Poznana a Hunta a inych Slovenov na svojej strane, proti inym rodinnym klanom (ktore mali zastavy s oznacenim turula). SLOVENski slachtici suhlasili s pouzitim slova "Ogria, "Ogonursko", latinsky "Hungaria" ako teritorium vyhradenym pre nove kralovstvo casti Velkomoravanov a spojenych Madarov. Takze kompromis ktory tu nastal je, ze Stefan bol menovanym kralom uzemi Hungaria, co sa neskor zacalo stotoznovat s Hungary a po rozpade Rakusko Uhorska okolite narody ktore boli porobene v R-U maju nazov etnickych madarov pre ich statne zoskupenie - to je Madarsko, Madzarsko, atd. Dokonca aj Turci rozlisuju dnesny "Macaristan" od historickeho "Ugurustanu" kedze casti Uhorska vladli skoro 2 storocia. Etnicke Madarsko nie je historicka Hungaria. Madari si privlastnili (uzurpovali) HUNGARY ako ich vlastny koren v zmysle historie. Luteransky Superintendent Daniel Krmán, zaciatkom XVIII storocia nazyva princa Svätopluka Panvy v roku 880 (pred Magyarmi) "kral' Uhorska" i.e. King of Uhorsko" (Käfer 1991) a ini nemecki kronikari. Takze pravy Prvy Kral Uhorska (popri Velkej Morave) Bol dokladne Svatopluk. Samotni madari to priznavaju tu: http://www.rmki.kfki.hu/~lukac...

Habsburske Kralovske Uhorsko, ktore sa skladalo z vacsiny dnesneho Slovenska a severozapadu dnesneho Madarska, ako jedine malo suvislu kontinuitu, nezavislu na dnesnom "MagayrOrszagu", ktory sa skladal aj z juhu a stredu panonskej panvy pod Turkom (a v spojenectve s Turkom - dnesne Madarsko) a z vychodnej Transylvanskej drzavy spravovanej nezavisle. A potom myslim Thokoly si ukrojil vychod Slovenska na cas. Takze Uhorsko bolo, ale to nase bolo viacmenej 350 rokov pod Habsburgom, a ako v
celku Rakusania vladli absolutne vsetkym narodom, aj Madarom az do konca spolocnej monarchie v roku 1918. Slovensko malo stastie ze patrilo pod Habsburgovcov pred R-U vyrovnanim pri konci feudalizmu. 19 Uhorskych kralov a kralovien rakuskej narodnosti bolo korunovanych v Bratislave kralovskou korunou tzv. Kralovskeho Uhorska od roku 1526, jedneho z troch Uhorsk co patrilo pod Habsburgovcov. http://www.bratislava-info.sk/...

Madari si mohli zakusnut do Slovenska len po vyrovnani az ked Frantisek Jozef zdvihol svoju ochrannu ruku zponad Slovenska a inych nemadarskych narodov. Urobil to z nevolou no bol k tomu donuteny, jediny sposob ako zachranit monarchiu pred rozpadom, bol kompromis z Madarmi. Tusil co caka nemadarov. Nemadarske narody boli utlacane v "Magyarorszagu" len 50 rokov (1867-1918)

prevzaté z blog.sme
(edited)

Jej Výsosť mrkva

Starí Rimania nazývali mrkvu kráľovnou medzi všetkými druhmi zeleniny. A to právom. Mrkva obsahuje veľké množstvo provitamínu A - karoténu. Nájdeme v nej aj vitamíny radu B a PP, vitamín E a C, nerastné látky, cukry, bielkoviny a pektínové látky. Vysoký obsah karoténu v mrkve pomáha nášmu organizmu v stavoch vyčerpanosti aj v dobe rekonvalescencie. Je výborným podporným prostriedkom pri chorobách pečene, žltačke, črevných zápaloch a tráviacich poruchách.

Liečivé účinky mrkvy poznali naši predkovia už pradávno. Mrkvovou šťavou liečili choroby srdca a kašeľ. Vyplachovali si ňou ústa pri zápaloch sliznice ústnej dutiny. Používali ju ako výborné a veľmi účinné preháňadlo – stačila trikrát denne jedna lyžička. Mrkva nestratila svoje výsostné postavenie ani dnes. Na liečenie hemoroidov sa odporúča čaj z mrkvovej vňate. Mrkvou je tiež možné liečiť omrzliny, popáleniny a vredy. Na rany prikladáme čerstvo rozmixované mrkvové pyré alebo ich umývame mrkvovou šťavou. Mrkva zmierňuje bolesti a čistí rany, preto sa rýchlejšie hoja.
Pre imunitu celkom postačí zjesť jednu mrkvu denne. Americkí vedci poukazujú na to, že ½ litra mrkvovej šťavy má pre ľudský organizmus omnoho väčší význam ako množstvo vápnikových tabletiek. Surová mrkva by preto mala byť každodennou súčasťou nášho jedálneho lístka. Ale pozor! Veľmi zdravá je aj varená mrkva. Z tej je naše telo schopné vstrebať omnoho väčšie množstvo beta-karoténu. Vitamíny A, E a C sú označované za vitamíny krásy. Ak nám chýbajú, naša pokožka je popolavá a šupinatá. Aj v tomto prípade je najlepším zdrojom mrkva.

prevzaté z www.lady.sk :)

Zimbabwe vydá 100-biliónovú bankovku
16.01.2009 08:10
HARARE - Zimbabwe v najbližšej dobe vydá 100-biliónovú bankovku. Snaží sa tak udržať krok s hyperinfláciou, pre ktorú sa predtým prekvitajúca ekonomika ocitla v troskách. V piatok o tom informovali štátne médiá.

Bankovka v hodnote 100 000 000 000 000 zimbabwianskych dolárov by podľa štvrtkového výmenného kurzu mala mať hodnotu asi 300 amerických dolárov (takmer 230 eur). Hodnota meny však každým dňom dramaticky klesá. Zimbabwianska ústredná banka vydáva tiež tri ďalšie bankovky v biliónových hodnotách - 10, 20 a 50 biliónov - informoval štátny denník Herald. Podľa neho tento krok umožní pracujúcim, aby si mohli svoj celý plat vybrať na jedenkrát.

Iba minulý týždeň banka s rovnakým cieľom predstavila bankovky v hodnotách 10, 20 a 50 miliárd. Avšak tie bankovky už nedokážu udržať krok s hyperinfláciou, ktorá podľa oficiálnych údajov v júli dosiahla výšku 231 milión percent. Podľa zahraničných odborníkov je jej výška v súčasnosti oveľa vyššia.

tak to budu mat pekne pocitanie. My pocitame centy a oni biliony :))))

ale predstav si ked tam ides na nakup bezný ... chleba, rozky, maslo ,mlieko syr, nejaké mesko, jogurt, sunku drb 10 000 000 a pri pokladni vyberies kufor a zacnes preratavat :D

Tak to ano. Uz teraz rozmislam ci tam neskocim na dovolenku.Ale pre domacich to musi byt drahe. Mi by sme tam zili ako krali.

do zimbabue na dovolenku ? ... kua a co by si tam robil ? :D hladal v stepi nieco na zjedenie aby si nehladoval ? :D aj nejaké chrobáky by ti tam boli dobré :D

Jean Marc Bosman, člověk, který přinesl v devadesátých letech minulého století revoluci do evropského fotbalu, si myslí, že pravidlo 6+5, které má omezovat počet cizinců v klubech, by fotbal přivedlo zpátky před rok 1995.

V roce 1990 projevil o Jeana Marca Bosmana, hráče RFC Lutych, zájem francouzský Dunkerque. Nenabídl však dost peněz a tak Lutych bývalého juniorského reprezentanta odmítl pustit. Bosman se rozhodl bránit u soudu, protože mu vypršel platný kontrakt a on cítil, že by měl být přestup umožněn. Po dlouhých pěti letech svůj případ vyhrál a způsobil tak ve fotbale revoluci. Fotbalisté jsou od té doby posuzování jako zaměstnanci, kterým nesmí být po vypršení smlouvy bráněno v odchodu. Rozhodnutí soudu v prosinci 1995 také změnilo dosavadní situaci, co se týče nasazování cizinců v zápasech. Do té doby mohli hrát v jednom týmu pouze tři.

Fotbalista, který obětoval pro práva ostatních hráčů značnou část svojí kariéry, je teď pobouřen chováním UEFA i FIFA, které se snaží prosadit pravidlo 6+5, podle nějž by do zápasů mohlo od začátku nastoupit pouze pět cizinců. "Takové rozhodnutí by vrátilo fotbal před rok 1995," prohlásil Bosman v rozhovoru pro magazín World Soccer, který vyšel dnes.

Podle Bosmana by nejvíce zavedení pravidla uškodilo anglické Premier League. Přitom právě Anglii má podle evropské fotbalové unie stejné pravidlo pomoci. UEFA si slibuje, že více šancí začnou dostávat domácí mladíci. "Na zavedení toho pravidla by nejvíce doplatila Anglická Premier League. Jednak by utrpěla kvalita soutěže a navíc platy by vyletěly do extrémní výše, protože cena kvalitních anglických hráčů by ohromně narostla. Navíc by na to doplatily i zahraniční kluby," myslí si Bosman.

"Třeba Standard Lutych zajistil v létě svůj rozpočet prodejem Marouana Fellainiho za osmnáct milionů eur do Evertonu. V případě, že by v Evertonu mohlo hrát jen pět cizinců, by to nebylo možné," říká.

"Jsme zaměstnanci, fotbal je naše práce, ale UEFA a FIFA to pořád nechtějí pochopit a snaží se to změnit. Hráči by se měli postavit proti zavedení pravidla, protože to zase omezí jejich práva,tak jako tomu bylo před rokem 1995," varuje Bosman, který dnes podniká s oblečením a je abstinujícím alkoholikem.

"Lidé vědí, že existuje Bosmanovo pravidlo, ale jen pár jich ví o tom, že jeden fotbalista pro něj obětoval svou kariéru, stal se alkoholikem a dostal se až na dno. Zaplatil jsem za to, že jsem bojoval za správnou věc," říká napůl smířeně Bosman, který by se podle vlastních slov nechtěl dožít toho, že se vrátí staré pořádky, proti nimž celá léta bojoval.

Otec a syn. Cesare a Paolo. Co mají společného? No takřka všechno. Oba svůj život věnovali AC Milán, oba s klubem vyhráli Pohár mistrů resp. Ligu mistrů, přičemž oba klub k trofeji dotáhli jako kapitáni. Co dál? Tak třeba oba s Milánem získali několik italských titulů, oba to byli obránci, oba dlouhou dobu kapitánovali jak rossoneri, tak italské reprezentaci, oba předváděli elegantní a precizní hru, oba se stali ikonou klubu, oba patřili k nejlepším obráncům světa. Přátelé, zdá se to neuvěřitelné, ale dvojice Cesare Maldini - Paolo Maldini toho pro svůj klub a fotbal obecně udělala tolik, že to v dějinách této hry nemá obdoby...

Cesare Maldini se narodil 5. února roku 1932 v krásném severovýchodním italském městě Terst. Jedná se o jeden z nejvýznamnějších a nejdůležitějších italských přístavů, který za dob habsburské monarchie dokonce platil za klíčové italské centrum vůbec. Když se v něm narodil Cesare, obyvatelé překrásného města omývaného Jaderským mořem ani nevěděli, co všechno se stalo. Dnes si již mohou hrdě říci, že je to právě jejich město, které poskytlo světlo světa člověku, jenž pro fotbal získal nejen sebe, ale také velkého syna Paola. Jak již tedy bylo zmíněno, narodil se Cesare Maldini, a to v rodině dělníka a uklizečky. Cesareho otec byl, ostatně jako většina mužů, zaměstnán loďmi, které v Terstu po stovkách kotvily a dělníci jako Maldini starší měli na práci jejich zpravování, údržbu, no zkrátka péči. Nebyla to nijak idylická doba, fašismus v podobě italského vůdce Benita Mussoliniho se stále silněji ujímal moci, Italové byli ohlupování stálými sliby a nadějemi o lepším životě. V tomhle vypjatém prostředí Squadra Azzurra dvakrát dobyla zlato z mistrovství světa, hlavními modlami celého Apeninského poloostrova byl Bůh-člověk Giuseppe Meazza a jeho věrný reprezentační kolega, neomylný kanonýr Silvio Piola. Cesare měl šest let, když Italové mohutně slavili obhajobu světového prvenství, radost se nevyhnula ani rodině Maldiniových. Otec jako věrný a pravý tifoso křepčil mnoho dnů, oslavy nebraly konců. Nikoho nezajímal možný podíl vlivu Mussoliniho, ale to nechme stranou...

I když byl Cesare v době úspěchů národního týmu ještě dost malý, okamžitě zatoužil hrát fotbal. Přece jen, je to vášeň všech Italů, něco, co je povinné pro všechny. Proti nebyli ani rodiče, jenž viděli synův nesporný talent a chtěli jej přihlásit do žáčků rodného Terstu, avšak vše zhatilo vypuknutí 2. světové války. Nejen Itálii, nýbrž celé Evropě a potažmo i světu začaly zcela jiné, daleko vážnější starosti, a tak se fotbal musel odložit na "jindy". Rodiny Maldiniových se válka naštěstí přímo nedotkla, Cesare však na své dětství jistě rád vzpomínat nebude. Přece jen strávit nejbezstarostnější léta života v období války, která o život připravila miliony lidí, by si nepřál snad nikdo. Ani válka však chlapci nedokázala vzít velkou lásku k fotbalu, Cesare měl něco kolem šestnácti, když jej otec přihlašoval do mládežnického týmu klubu Unione Sportiva Triestina, tedy klubu rodného města Terst.

Psal se rok 1952, když Cesare Mladini naskočil do svého premiérového zápasu Serie A, a nutno dodat, že ihned zaujal. Zápasy utíkaly a mladičký, teprve dvacetiletý stoper, předváděl věci, za něž by se nemusel stydět leckterý zkušený hráč nejlepších klubů Itálie. Bezchybné přihrávky, nevídaný přehled ve hře, výjimečné dirigentské schopnosti, hra oběma nohama, výborný výskok a hlavičky, to vše patřilo do výbavy mladíka, který se rázem stal terčem zájmu nejednoho klubu. Triestina v konečné tabulce obsadila až patnáctou příčku (z osmnácti celků), ze Scudetta se radoval milánský Inter, který táhnul fenomenální střelec a dnes již kultovní postava klubu, Benito Lorenzi. Vraťme se však k Maldinimu. Po tom hned po skončení sezóny mocně zatoužil slavný velkoklub AC Milán, který jej také do svých řad získal. A ani to netrvalo moc dlouho. Triestina dostala slušný balík peněz, začínajícímu hráči byla poskytnuta příležitost, kterou rozhodně nedostane každý, a tak byl přestup zpečetěn ke spokojenosti všech zainteresovaných.

Italská liga v těch letech bývala velmi vyrovnaná. O titul se pravidelně bily Inter Milán, Juventus a hlavně AC Turín, vedený kapitánem Valentinem Mazzolou (otcem pozdějšího slavného střelce Interu Sandra), který však stejně jako mnoho spoluhráčů přišel o život při nechvalně známé letecké tragédii při návratu z benefičního zápasu s Benfikou. Na čele tabulky bojovala taky Fiorentina nebo Milán, který však většinou býval ve stínu zmíněných mužstev. Vše změnil až příchod hvězdného švédského tria známého pod zkráceným označením Gre-No-Li, přeloženo do lidštiny: Gunnar Gren, Gunnar Nordahl a Nils Liedholm. K nim se přidala neprostupná obranná pevnost jménem Cesare Maldini, za rok po jeho příchodu pak také legendární uruguayský střelec Juan Alberto Schiaffino. Výsledkem nově složeného týmu byl italský titul za ročník 1954/55. Hned druhá sezóna tedy Maldinimu přivála vytoužené Scudetto, pohár, pro jehož získání se na fotbal vlastně dal. Úspěch rossoneri navíc ještě podtrhovala Zlatá kopačka Gunnara Nordahla pro nejlepšího střelce ligy. Říká se tomu dokonalý triumf...

Cesare Maldini byl výjimečný fotbalista. Problémy "normálních hráčů", jako třeba adaptace, sžití se s týmem atd., mu nic neříkaly, naopak si takřka okamžitě od svého příchodu získal místo v základní sestavě a k tomu obrovskou oblibu a respekt trenéra Maria Speroneho, který však u týmu vydržel pouhý rok, po němž jej střídal Béla Guttmann. Ani ten však dlouho nevydržel, za rok skončil i on. Trenéři tehdejšího Milána jsou vůbec zajímavou kapitolou, střídali se totiž jako na běžícím pásu. Pozici kouče si vyzkoušel dokonce i Gunnar Gren, který kromě toho, že pravidelně hrál, musel na pár měsíců v roce 1952 spoluhráče vést i jako trenér - dnes již asi těžko představitelná věc... Déle, přesněji řečeno dva roky, vydržel například Uruguayec Hector Puricelli, jenž mimochodem stále žije, přičemž již dávno oslavil úctyhodné dvaadevadesáté narozeniny. Byl to Puricelli, kdo mužstvo táhl k dalšímu Scudettu, na jaře 1957, pár kol před koncem, jej však vystřídal Giuseppe Viani, který titul nakonec skutečně získal. Teprve čtyři roky byl Cesare Maldini na San Siru, na kontě už přitom měl dvě zlata pro mistra Itálie. Za tu dobu se stal neodmyslitelnou součástí klubu, jeho výjimečný přehled ve hře, výborná rozehrávka i skvělá práce v pozici jeden na jednoho, tváří tvář útočníkovi soupeře, z něj dělaly jednoho z nejlepších obránců Evropy. Manažeři Milána si mohli mnout ruce, jak skvělý obchod udělali.

Nový kouč, Giuseppe Viani, se pro klub stal velkým přínosem, pod jeho vedením červenočerní dokráčeli k dalšímu mistrovskému titulu (v sezóně 1958/59), třešničkou na dortu pak byla velkolepá milánská jízda až do finále Poháru mistrů evropských zemí v sezóně 1958/59. Milán postupně vyřadil Rapid Vídeň, Rangers, silnou Borussii Dortmund i Manchester United, který se zrovna vzpamatovával z nedávného tragického úmrtí osmi svých fotbalistů. Finálovým soupeřem Maldiniho a spol. byl královský Real Madrid, za nějž válely hvězdy jako Alfredo di Stefáno, Francisco Gento, či Raymond Kopa. Hlavním konkurentem Maldiniho byl známý stoper merengues, José Emilio Santamaría, spoluhráč milánského Schiaffina z uruguayské reprezentace. Vzájemné měření sil mělo rozsoudit, kdo z nich je lepší. Zápas se konal na Heyselově stadionu v Bruselu, před zraky sedmdesáti tisíc přihlížejících diváků. Utkání samotné opravdu začalo až v padesáté deváté minutě, to když AC dostal do vedení skvělý Schiaffino. Real se však nenechal zahanbit a za patnáct minut srovnal zásluhou božského di Stéfana. Na jeho branku však za čtyři minuty reagoval Ernesto Grillo, který blíž ušatému poháru posunul opět rossoneri. Milánská radost ale netrvala ani šedesát sekund, vzápětí totiž opět vyrovnával Argentinec Héctor Rial. Z původně nudného zápasu se rázem stala nevídaná přestřelka, za dvacet minut to bylo 2:2, což se do devadesáté minuty už nezměnilo, a tak následovalo prodloužení. V něm se štěstí přiklonilo na stranu Bílého baletu, za nějž rozhodl proslulý vládce levé strany, Francisco Gento. Celému Milánu zbyly jen oči pro pláč, naopak Real slavil. Již potřetí za sebou...

Milánští tifosi však nemuseli smutnit dlouho, vždyť AC jen o rok později získalo další Scudetto, klubové vedení navíc nezahálelo a do mužstva přivedlo brilantního brazilského útočníka Josého Joaa Altafiniho. Na druhou stranu už tomu byly dva roky, co kádr opustil nejlepší střelec v dějinách klubu, bájný Gunnar Nordahl, a s ním i Gunnar Gren, který skončil ještě o tři roky dříve. Z legendární švédské kolonie tedy zbyl jen Nils Liedholm, který vydržel ještě další tři roky. Všechny tyto příchody a odchody však nic nezměnily na síle milánského klubu, který spolu s Realem, Benfikou Lisabon a městským rivalem Interem i nadále vládl fotbalové Evropě. Domácí titul sice dvakrát po sobě ukořistil Juventus, za nějž válel známý Argentinec Omar Sivori, Pohár mistrů však Turíňanům zůstával zakletý. Další Scudetto Milán slavil na jaře roku 1962, to už mužstvo jako kapitán vedl Cesare Maldini, který byl bez větších pochyb hodnocen jako nejlepší obránce světa. Maldiniho věrným kolegou a spoluhráčem ve stoperské dvojici byl Giovanni Trapattoni, kterého fotbalová veřejnost (částečně neprávem) zná spíše coby veleúspěšného trenéra. Rossoneri se mohli pochlubit nevídanou útočnou silou, jíž kraloval Altafini, doplňovaný mladým Gianni Riverou, dnes již Bohem milánské historie a Zlatým chlapcem italské kopané. Liedholm a Schiaffino San Siro opustili na začátku šedesátých let, úkol nahradit je ležel právě na začínajícím Riverovi, jehož talent se rychle stával proslulým po celé Evropě.

Psal se 22. květen 1963, když tým kapitána Maldiniho dostal druhou šanci na zisk nejprestižnější klubové soutěže světa. Milán bez jakýchkoli problémů vyřadil nejprve ve čtvrtfinále Galatasaray Istanbul (po celkovém skóre 8:1), v semifinále pak i silný skotský celek Dundee United (5:2). Finálovým sokem tentokrát byla takřka nepřemožitelná Benfica Lisabon, opírající se zejména o výkony zázračného chlapce z Mozambiku, Eusébia.

Ta černobílá, již lehce zašlá, fotka stále visí na zdi kanceláře trenéra Milána, momentálně má to štěstí se na ni každý den dívat Carlo Ancelotti. Na oné fotografii jásá Cesare Maldini, který nad hlavou drží velký stříbrný pohár pro vítěze Poháru mistrů. Pro slavný klub to bylo vůbec první celkové vítězství a na to se nezapomíná...

"Ještě nikdy jsme v Itálii neměli tak silný klubový celek, jako je v současné době tým AC Milán. Je to jedenáctka, která je schopna dosáhnout nejvyššího cíle," prohlásil před finálovým utkáním sebevědomě kouč Milána Nereo Rocco. "Italskou kopanou znám dokonale. Proto jsme svoji přípravu speciálně zaměřili. Pevně věřím, že dosáhneme třetího finálového vítězství za sebou," oponoval lisabonský lodivod Fernando Riera. Londýnské Wembley bylo svědkem střetnutí dvou výjimečných klubů, dvou výjimečných kapitánů, dvou výjimečných generací hráčů. Na jedné straně milánský šéf Maldini, na druhé skvělý Portugalec Mario Coluna. Na jedné straně výtečně sehraný a poskládaný Milán s Maldinim, Trapattonim, Riverou, či Altafinim, na straně druhé dravé mládí v podobě Eusébia, Santany, Torrese, či Simoese. Na ten zápas se těšil celý svět. Byla to fascinující podívaná, celý svět se zastavil, všichni se dívali... Jako první se prosadil Eusébio, který Benficu poslal do vedení v osmnácté minutě. Na jeho trefu Milán dlouho nemohl najít odpověď, až zodpovědnost do svých rukou převzal Brazilec Altafini, jenž po přesném pasu Rivery vyrovnával třináct minut po přestávce. A neuběhlo ani dalších osm minut a už to bylo 2:1 pro Milán, trefil se opět Altafini, který přitom před zápasem vůbec nebyl v pohodě, dlouhou dobu neskóroval, a dokonce dostal pořádnou slovní masáž od samotného ředitele klubu Giba Vianiho. Nyní však platil za Boha, diváci už totiž gól neviděli, Milán poprvé slavil! Ghezzi, Maldini, Trapattoni, David, Trebbi, Benitez, Sani, Rivera, Pivatelli, Mora, Altafini. To byla jedenáctka, na níž v červenočerné části Milána nikdy nezapomenou...

Ještě další tři sezóny si Maldini odkroutil v milovaném červenočerném dresu. Bylo mu třicet čtyři, když v létě roku 1966 odcházel do Turína, kde ještě rok strávil v dresu místního AC. Na konci sezóny 1966/67 ukončil kariéru. Byla to možná škoda, že se tak stalo v Turíně, vždyť celý život měl svázán s Milánem, kde si zamiloval nejen mužstvo, ale i město jako takové. Celkem 412 ligových utkání odehrál ve své bohaté kariéře velký kapitán Cesare Maldini, vstřelil pouhé tři branky. Komu by to však vadilo? On tam byl pro něco jiného... Dvanáct let kopal za Milán, získal takřka vše. Jen v reprezentaci to nebylo ono. Na šampionátu v Chile 1962 skončili Italové už ve skupině, Maldini mnoho příležitostí nedostával, v modrém dresu odehrál jen pětadvacet zápasů. Jeho roli vůdce a lídra plnil skvělý levý bek Interu Giacinto Facchetti. Maldini ale nemusel smutnit, syn Paolo mu vše vynahradil. Á propos, Paolo. Narodil se rok po konci Cesareho kariéry. Manželé Maldiniovi měli již dvě dcery, když na svět přišel následník. Následník trůnu? Dobře řečeno... Paolo Maldini otci dělal radost. Stal se rovněž fotbalistou, navíc otce dokonce předčil a jeho úspěchy budou pro kohokoli jiného sotva kdy k překonání...

Cesare Maldini po konci vlastní hráčské kariéry vyměnil dres za sako, kopačky za polobotky, kdysi pečlivě česaná pěšina začínala pomalu šedivět. Bylo léto 1973, když Maldini usedl na trenérskou lavičku milovaného Milána. Vydržel však jen jeden rok, po němž odešel do Foggii. Pak do Ternany, Parmy, až se dostal k italské reprezentaci, kde dělal asistenta Enzu Bearzotovi při světovém šampionátu ve Španělsku 1982. Byl u toho, když azzurri slavili historicky již třetí světové zlato, vlastní reprezentační neúspěchy si tedy přece jen vynahradil. Později byl dokonce sám hlavním trenérem výběru do jedenadvaceti let. U italských mladíků strávil celkem deset let, během nichž s týmem vyhrál mistrovství Evropy 1992. O šest let později vedl národní tým s kapitánem, synem Paolem, do bojů na mistrovství ve Francii. Italové však skončili už ve čtvrtfinále, když na penalty podlehli domácím Francouzům 3:4. Cesare Maldini si na tři roky dal pauzu, až jej v roce 2001 o pomoc znovu požádal AC Milán. Z angažmá však opět bylo jen pár měsíců, po nichž Maldini usedl na lavičku reprezentace Paraguaye. Jihoameričany vedl také v Koreji a Japonsku, nepřekonatelnou překážku však v osmifinále představovalo Německo, které Paraguayce porazilo brankou Ballacka 1:0. Byl to zároveň poslední gól, který Maldini jako trenér viděl, po šampionátu totiž funkci opustil a dodnes jinou nepřijal. Není se čemu divit, vždyť je mu už sedmdesát šest, po strhujícím fotbalovém životě je třeba si odpočinout. "Teď už se jen válím a sleduju Paola, jak mu to jde. Zároveň se snažím pomoci vnukům Christianovi a Danielovi, kteří už také hrají za Milán. Bylo by hezké, kdyby se prosadili. Kéž bych se toho dožil," usmívá se dnes Maldini s neskrývanou touhou po úspěchu vnuků, kterým vlastně ani nic jiného než fotbal nezbývá. Mít takového dědečka a tátu musí být zavazující. Dva velcí kapitáni, dva červenočerné symboly...

Úspěchy: Jako hráč: vítěz Poháru mistrů evropských zemí (1963), finalista Poháru mistrů evropských zemí (1958), 4x mistr Itálie (1955, 57, 59, 62).
Jako trenér: mistr světa, jako asistent trenéra (1982), mistr Evropy do 21 let (1992).

Další tragická smrt: Mladý francouzský fotbalista zemřel po infarktu

Třiadvacetiletý francouzský fotbalista Clément Pinault z druholigového týmu Clermont Foot zemřel čtyři dny poté, co ho doma postihl infarkt. Od té doby ležel v umělém kómatu v nemocnici. O jeho úmrtí ve čtvrtek informovala agentura AFP.
22. 1. 2009 21:22 CLERMONT-FERRAND

Ještě dva dny před srdeční příhodou nastoupil obránce ve druhé lize proti Brestu a pomohl svému týmu k vítězství 2:0. Fotbalista, jenž přišel do Clermontu před sezónou z prvoligového Le Mans, neměl podle klubových lékařů žádné náznaky zdravotních potíží.

Ve Francii zemřel na infarkt v krátké době druhý sportovec. Ve středu 14. ledna zkolaboval v úvodu zápasu třetí ragbyové ligy osmadvacetiletý hráč Feao Latu původem z Tongy. Po převozu do nemocnice lékaři pouze konstatovali smrt.

Rusko: Ak Ukrajina nezaplatí, 8. marca vypíname plyn

no super...ešte stále neskončila tá šaškáreň s plynom...aspoň že už bude jar a nezamrzneme :)
(edited)

no nemam slov niekta sa moooooc nudil
Stoji to za pozretie ;)

USA: Parašutista testuje hranice ľudského tela, chce skočiť z okraja vesmíru


New York 23. mája (TASR) - Rakúsky parašutista Félix Baumgartner plánuje neuveriteľný kúsok, informuje televízia CNN na svojej webovej stránke.
Baumgartner sa chce stať prvým človekom, ktorý prekoná rýchlosť zvuku pri voľnom páde. Odvážlivec dúfa, že toto leto sa mu v Novom Mexiku podarí uskutočniť najdlhší, najvyšší a najrýchlejší zoskok v histórii parašutizmu. Dá sa preto odviesť na okraj vesmíru - a jednoducho skočí. Na tomto mieste, kde končí atmosféra a začína vesmír, doslova tuhne krv v žilách, lebo teplota vzduchu dosahuje -57°C.
V prvej časti ambiciózneho plánu má Félix zaletieť v héliovom balóne do výšky 36,6km nad morom, čo je viac ako kedy kto pred ním v balóne dokázal. Oblečený v špeciálnom skafandri s kyslíkovými fľašami následne zoskočí a bude si "užívať" päťminútový voľný pád smer Zem. Podľa jeho očakávaní, by mal prvých 30 sekúnd padať rýchlejšie, ako je rýchlosť zvuku, ktorá v tejto nadmorskej výške dosahuje približne 1.110km/h. Jej prekročenie predstavuje ešte neuskutočnený test limitov ľudského tela.
"To je to, čo chcem zistiť: Čo sa stane s ľudským telom, keď prekročí rýchlosť zvuku. Je to veľký otáznik," povedal.
Félixov padák by sa mal otvoriť automaticky, čo zvýši jeho šance na prežitie, ak by bol v bezvedomí alebo by rotoval príliš rýchlo. Odvážny Rakúšan si uvedomuje, že jeho misia je extrémne nebezpečná a môže ho stáť život, ale podľa jeho slov jeho tím robí všetky možné preventívne bezpečnostné opatrenia, aby sa tak nestalo.
O využití jeho novozískaných poznatkov má jasnú predstavu. "V budúcnosti bude čoraz viac turistov lietať do vesmíru. A ak sa niečo stane s vesmírnou loďou, budú sa musieť nejako dostať späť na Zem."



------------
Hm... asi fakt nemá doma čo robiť :-)
(edited)

je to blázen...podľa mňa to neprežuje :)

No je to veľký otáznik :-D :-D