Azərbaycan dili Bahasa Indonesia Bosanski Català Čeština Dansk Deutsch Eesti English Español Français Galego Hrvatski Italiano Latviešu Lietuvių Magyar Malti Mакедонски Nederlands Norsk Polski Português Português BR Românã Slovenčina Srpski Suomi Svenska Tiếng Việt Türkçe Ελληνικά Български Русский Українська Հայերեն ქართული ენა 中文
Subpage under development, new version coming soon!

Subject: Legendy svetoveho futbal

  • 1
  • 2
2009-05-20 11:47:25
ches [del] to All
na jednom futbalovom portali vychadzaju take clanky o legendach svetoveho futbalu.. budem to sem pridavat ked bude nieco nove, pre tych ktorych to bude zuajimat... zacnem dnesnym clankom.

Armando Picchi - Il Grande Capitano

Je vždy smutné, když lidský život vyhasne předčasně. Většinou se jedná o tragédie, či vrozené choroby, které si vyžádají svou daň. Avšak snad ještě krutější je ona nevyvratitelná diagnóza o zhoubné chorobě, jež se nedá zastavit. Armando Picchi se v pouhých čtyřiatřiceti dověděl o nálezu rakoviny ve svém těle. Nezbývalo mu nic jiného, než čekat na smrt. Jak drtivý osud, jak tragický konec velké legendy, jež byla vůdčí osobností milánského Interu v cestě za dobytím absolutního fotbalového trůnu...

Smutný příběh však není smutný celý. Naopak, vždyť život plný úspěchů, uznání a radosti se vyvíjel tak dobře. Picchi se narodil 20. června roku 1935 v italském přímořském městě Livorno, ležícím v těsné blízkosti malebné Pisy. Chlapcovi rodiče na tom nebyli nijak špatně, Armando mohl vystudovat, v mládí se navíc na matčin popud pokoušel hrát na klavír. Nebude však jistě překvapením, odhalíme-li hned v úvodu, že osudovou láskou Picchimu byl fotbal, řečeno italsky Calcio, které právě v dobách jeho mládí zažívalo velké úspěchy spojené s výjimečnou generací a dvěma zlatými týmy věhlasného kouče Vittoria Pozza z let 1934 a 1938. Idolem země zpod Apenin byl především Giuseppe Meazza z Interu, Silvio Piola z římského Lazia, nebo Angelo Schiavio z Bologni. Nezapomínejme ani na oblíbenou postavu italských tifosi, rázovitého Fulvia Bernardiniho, který díky své popularitě jak z pozice hráče, tak z pozice trenéra, určoval kurz desítkám, ba stovkám mladých fotbalistů.

Armando Picchi si odmalička zamiloval roli volného hráče, podoba projevu hry jeho týmu vždy významně stála právě na něm. Picchiho místo bylo v obraně, nebyl to však "obyčejný" stoper, nýbrž jedinečný vůdce defenzívy, která pod jeho vedením takřka nechybovala. Za Livorno hrával od svých čtrnácti, prošel prakticky všemi věkovými kategoriemi klubu, když v pouhých devatenácti začal nastupovat v A týmu, přičemž se okamžitě zařadil do základní sestavy, kde z pozice volného hráče defenzívy organizoval hru o deset let starších spoluhráčů. Mužstvo Livorna však neprocházelo nejšťastnějším obdobím. Vedení klubu nemělo peníze, mužstvo pravidelně pendlovalo na hranici Serie B a Serie C, příliš důvodů k radosti ve městě omývaném Ligurským mořem nebylo. V hojně kritizovaném týmu však potichurostl hráč, na nějž v Livornu dodnes nezapomněli. Picchi s přibývajícími lety nabíral herní jistotu, jeho vůdčí schopnosti byly vyhlášené, navíc uměl výborně rozehrávat i vyvážet míče, zkrátka pokrokový obránce, jakých je všude málo.

Psal se rok 1959, Picchimu bylo již čtyřiadvacet let, když o jeho služby projevil eminentní zájem dnes již zaniklý a málo známý celek hrající pod zkráceným názvem S.P.A.L. (Societá Polisportiva Ars et Labor 1907). Výhodou možného transferu byl jistý výkonnostní pokrok, vždyť S.P.A.L. v té době hrával Serii A, navíc nijak špatně. Livorno se sice svého klíčového borce vzdát příliš nechtělo, tučný přestupní šek ovšem majitele nakonec zlákal, Armando Picchi se po deseti letech v Livornu stěhoval. A přestupu jistě nelitoval. Ve svém novém týmu se okamžitě uchytil, odehrál většinu utkání a upozornil na sebe špičkové celky Itálie. Úspěšná kariéra začala nabírat na obrátkách čím dál rychleji. Mužstvo S.P.A.L. ročník 1959/60 zakončilo na skvělém pátém místě, Picchi přitom patřil k nejlepším bekům ligy. Scudetto onen rok slavil Juventus. La Vecchia Signora s pohodlným náskokem unikla všem pronásledovatelům a slavila další z dlouhé řady triumfů. Kdo byl smutný, byly oba milánské kluby. AC ani Inter s bianconeri nedokázaly udržet krok, po sezóně musela zákonitě přijít změna. Vždyť koho baví býti druhým?

Inter Milán se do obnovy svého projevu a skladby kádru pustil věru razantně. Když roku 1955 slavný klub přebíral nový majitel Angelo Moratti (otec současného šéfa Massima), netajil se svými velkolepými plány na dobytí fotbalových výšin. Příklad si bral z Realu Madrid, který vítězil na všech frontách jako na běžícím pásu a inspiroval řadu klubů z celé Evropy. I přes velké finanční prostředky, které Moratti nerazzurri poskytl, však výsledky stále nepřicházely. Zlom nastal až v létě 1960, kdy na černomodrou část San Sira zamířil legendární trenérský mág Helenio Herrera, kterého Moratti přetáhl z Barcelony. Dalším klíčovým artiklem byl příchod nepřekonatelného znalce hráčského trhu a tvrdého byznysmena Itala Allodiho, který později významně přispěl k proslulé sérii vítězství Juventusu v 80. letech pod vedením Giovanni Trapattoniho. S Morattim, Allodim a Herrerou se tým stal doslova mašinou na úspěchy. Herrera si ihned po příchodu vytipoval své vysněné posily a Moratti mu je ochotně přivedl takřka bezezbytku. Jako první byl na seznamu nesmlouvavý stoper Picchi, jehož styl Herrera miloval. Právě "Argentinský čaroděj", jak se Herrerovi přezdívalo, pro svého oblíbence stvořil roli libera, jakéhosi zametače, který má v pohybu naprostou volnost a zakládá akce pro své spoluhráče hluboko z obrany, avšak stejně tak může sám podpořit útok náběhem až do šestnáctky soupeře.

Kromě Picchiho Herrera do týmu postupně zapracoval skvělé mladíky jako Sandro Mazzola nebo Giacinto Facchetti, z dalších posil zmiňme alespoň ta nejznámější jména jakými byli stoper Aristide Guarneri, Carlo Tagnin, Gianfranco Bedin, nebo Giuliano Sarti (brankář), mimořádně technicky zdatný Brazilec Jair da Costa, elegán levé strany a opravdový gentleman Mario Corso, či zatáhnutější střelec Angelo Domenghini. Jako zvláště důležitý se pak ukázal zisk fenomenálního Luise Suáreze Miramontese z Barcelony, odkud si jej doslova vymohl Herrera. La Grande Inter byl rázem na světě, právě zde začíná nejslavnější etapa historie Interu, kapitánem je zvolen všemi uznávaný Armando Picchi.

K ještě dokonalejší přípravě svých oveček dal velký HH vybudovat zbrusu nové tréninkové centrum La Pinetina, ležící poblíž kouzelného jezera Lago di Como. V doslova pohádkovém prostředí se zde Interisté, za přísného dozoru Herrery, který týmu okamžitě vtiskl svou nenapodobitelnou tvář, připravovali na nejtěžší možné soupeře evropské fotbalové mapy. Slavné Catenaccio se sice rodilo o dost dříve, na konci 50. let se jím v Itálii prezentovala třeba Fiorentina nebo AC Milán pod Nereo Roccem, avšak pravé a nejdokonalejší Catenaccio pro Inter "narýsoval" Herrera, který explicitně lpěl na neprostupné obraně a silných okrajích hřiště. Jen pro úplnost: Catenaccio ve své podstatě nevelí pouhou obranu, jak si bohužel mnozí chybně myslí. Omluvte nás prosím, ale považujeme za nutné alespoň z části poodhalit tajemství onoho herního stylu, který tak suverénně překonal všechny ostatní. Tak tedy, Catenaccio jest herní styl založen na dokonalé obraně, jejíž hlavní úlohou je čisté konto vlastního brankáře. Avšak neméně důležitým artiklem zdánlivě "obranářské" taktiky je schopnost okamžitých pohotových protiútoků, zejména vedených po křídle s tím, že střední záložník má za úkol rychle dobíhat za velké vápno, odkud může zakončovat, případně nahrávat útočníkům. Tým pracuje v jakési pružině, zvláště na krajní obránce je kladen velký důraz v jejich rychlosti a schopnosti míče vyvážet po stranách.

Zcela klíčová jest přítomnost typologicky vhodných hráčů, což je však primární starostí kouče. A nutno dodat, že Herrera si vybrat vždycky uměl... Nepsanou výhodou je pak přítomnost zametače - libera, jenž má za úkol "hasit" problémy, které nedokáží řešit před ním hrající stopeři, dále míče rozehrávat, klidnit tempo hry, zároveň však tvrdě panovat vlastnímu vápnu, kde působí jako hlavní postava a odpovídá za práci celé defenzívy. To vše měl na starosti Picchi. Díky jeho naprostému hernímu klidu, tvrdosti, i dokonalé spolupráci s krajními beky z Interu vyrostla vskutku neporazitelná squadra, jakých světové trávníky mnoho nepoznaly. Picchi si perfektně rozuměl s Facchettim a Burgnichem, kteří kralovali levé respektive pravé straně i co se týče ofenzívy. Před nimi hrající spojky s útokem Jair a Corso se tak díky své rychlosti mohli snáze prosazovat v zakončení. Luis Suárez, jakožto klíčový hráč ve středu pole, byl na Picchim značně závislý - právě od něj přebíral většinu míčů, které pak vyvážel směr soupeřova brána...

Netrvalo dlouho a Inter začal vítězit. První Scudetto se dostavilo v sezóně 1962/63, kdy druhý Juventus zaostal o celé čtyři body, třetí Milán pak hned o bodů šest. Nerazzurri si připsali svůj osmý mistrovský titul, čelo tabulky si udrželi takřka po celý rok. Kvalitu zadních řad dokazuje pouhých dvacet inkasovaných branek (nejméně ze všech), předchozí slova o nezbytnosti kvalitního útoku dokumentuje druhý nejvyšší počet nastřílených branek (AS Řím vstřelilo jen o gól více). První místo týmu automaticky zajistilo postup do prestižního Poháru mistrů evropských zemí, kterému po Realu Madrid začala kralovat portugalská Benfica Lisabon s Eusébiem a Colunou v čele, vítězem posledního ročníku byl AC Milán s Riverou a Cesarem Maldinim. Úspěch ve vysoko ceněném PMEZ byl pro Inter klíčovým tématem následující sezóny. Touha vyrovnat se městskému rivalu AC, který trofej pro nejlepší tým Evropy dobyl jako první italský celek, černomodré hnala vpřed nezastavitelným tempem. Nepřekonatelné Catenaccio signora Herrery si razilo cestu suverénně a bez slitování. Everton, Monaco, Partizan Bělehrad a Borussia Dortmund - tyto kluby musely smutně povzdechnout s nadějí, že za rok budou mít více štěstí. Inter se rozjel a zastavil až ve finále. Tam na něj v toužebně očekávaném superzápase čekal královský Real Madrid.

"Největší zápas pohárové historie", hlásala Gazzetta dello Sport již týden před výkopem. A nebyla daleko od pravdy. Je faktem, že tak očekávaný a hráčsky skvěle obsazený zápas diváci patrně v pohárech ještě neviděli (a možná ani neuvidí?). Bílý balet nastoupil se všemi hvězdami, maďarský bomber Ferenc Puskás, stárnoucí, leč stále geniální generál velkých bitev Alfredo di Stéfano, Francisco Gento rychlý jako vítr, dále Felo, Pachín, Zoco nebo vynikající stoper José Santamaría z Uruguaye. Tito všichni měli čelit bezchybné strojové hře Mazzoly a spol. Dějiště utkání, vídeňský Prátr, byl doslova nabit do posledního místečka. Jen z Itálie dorazilo na dvacet tisíc tifosi Interu a ani výprava ze Španělska nebyla nikterak malá. Každý chtěl vidět tu legendární podívanou. Zastíní Suárez di Stéfana? Překoná Mazzola Puskáse? A co Picchi a Santamaría? Utkání předcházela vypjatá až nenávistná atmosféra. Santiago Bernabéu a Angelo Moratti se vzájemně napadali přes média, hrozilo, že se nervozita přenese i do hlediště. Rakouská policie uspořádala historický manévr, z policistů okolo i uvnitř stadionu vyrostl doslova živý plot.

Zápas sám nabídl celkově čtyři branky, jinak však znamenal velké zklamání. K obrovské radosti černomodrých tři z gólů padly do sítě merengues, Giuliano Sarti z Interu kapituloval pouze jednou, a to z kopačky Fela, který snižoval na 1:2. Za Inter se dvakrát trefil muž zápasu Sandro Mazzola, fenomenální střelec, kterému v době utkání bylo pouhých jednadvacet! Zbývající branku obstaral Aurelio Milani, Mazzolův kolega z útoku. Samotná kvalita hry ovšem notně zaostala za velkolepým očekáváním, jak už to bohužel obvykle bývá. Inter hrál svou tradiční, jistící, obrannou hru s dokonale zajištěnou defenzívou, Real naproti tomu zcela postrádal herní myšlenku, génius di Stéfana jakoby na čas odezněl. Celkově se dá říci, že dravé italské mládí zcela zničilo přestárlé španělské Dony, kteří s mladšími soupeři zkrátka nestíhali běhat. Vše již před zápasem výstižně a nutno dodat, že prognosticky skvěle, odhadl manažer Interu Solti: "Nedovedu si představit, že by se sedmatřicetiletý di Stéfano a pětatřicetiletý Puskás dokázali prosadit proti našim pětadvacetiletým bojovníkům. Zato mohu s naprostou jistotou tvrdit, že náš jednadvacetiletý Mazzola uteče pětatřicetiletému 'fotbalovému staříkovi' Santamaríovi, kdy bude chtít." Jak Solti řekl, tak bylo. Carlo Tagnin znemožnil di Stéfana, Tarcisio Burgnich podal dost možná životní výkon a absolutně vygumoval Puskáse, Facchetti zase uběhal Genta. Naopak dravý Jair dělal v obraně bílých průvan, kdy chtěl, o soubojích Mazzoly se Santamaríou nemluvě. Slavil tedy Inter a s ním celá Itálie. Přece jen, Calcio drží, na rozdíl třeba od Anglie, vždy spolu a v podobných bitvách vždy jde především o vítězství Itálie...

Úchvatný triumf Herrerových hochů navíc ještě podtrhla porážka argentinského Independiente v Interkontinentálním poháru. O něco méně veselá však byla zpráva o konečném "až" druhém místě Interu v Serii A, Scudetto ten rok překvapivě slavila Bologna, která nerazzurri porazila v unikátním rozhodujícím zápase na konci sezóny, kdy oba celky disponovaly naprosto stejným počtem bodů. Inter však nemusel truchlit, byla zde totiž sezóna další, a ta na San Siro zavála unikátní treble, neboli triumf v domácí soutěži, obhajobu Poháru mistrů i Interkontinentálního poháru, kdy Italům opět podlehl tým Independiente. Finálovým soupeřem v Poháru mistrů byla Picchimu a spol. tentokráte Benfica. Ještě než se dotkneme samotného finále by však stál za zdůraznění neobyčejný projev morální síly týmu Interu, který i přes výraznou prvotní semifinálovou porážku 1:3 na hřišti silného Liverpoolu dokázal doma vývoj zvrátit a nečekaně hladce zvítězit 3:0. To Benfica měla cestu do finále, konaného se na San Siru, nepoměrně jednodušší, když v semifinále přejela slabý maďarský Györ v celkovém poměru 5:0. Beznadějně vyprodaný stadion Giuseppe Meazzy pln očekávání trnul v předzápasové nervozitě jako nikdy předtím. Následujících devadesát minut bylo rozhodujících, otázka "kdo z koho", se přímo nabízela. Vyrovnané utkání nakonec jedinou brankou rozhodl Jair, který ve dvaačtyřicáté minutě propálil Costa Pereiru a zajistil Interu nekončící oslavnou jízdu. Jásající San Siro vyvolávalo jména svých hrdinů, Helenio Herrera, pakliže byl do té doby nesmrtelný, nyní se stal také nepřekonatelný. Catenaccio naplno slavilo, kapitánu Armandu Picchimu se již nikdy neřekne jinak než Il Grande Capitano. Byl to Picchi, kdo jako první převzal "Ušatý pohár" a potěžkal jej v neutuchajícím návalu hrdosti a štěstí. Ten fotbal ale umí být krásný! A Calcio ještě víc!

Třicetiletý Picchi byl na vrcholu sil. V Itálii dost možná neběhal lepší střední obránce. Neobyčejný respekt, jaký se Velkému kapitánovi dostával, mohli stále skromnému sympaťákovi ostatní jen tiše závidět. Vše šlo tak hladce. Postupný vývoj kariéry slibného fotbalisty nabral strhující otáčky. Picchi během pár let dokázal téměř vše, co mohl. Jen v reprezentaci to nebylo ono. Ve vysněném modrém dresu debutoval 4. listopadu 1964 při vysoké porážce Finů 6:1 v Janově. Na zlaté mistrovství Evropy v roce 1968 však nemohl odcestovat vinou zranění, Squadra Azzurra tak slavila bez něj. Vlajku Interu však mezitím drželi jiní. Kapitánem modrých byl úžasný Facchetti, oporou byl také Burgnich, Domenghini a Mazzola.

V sezóně 1965/66 Inter dosáhl na další Scudetto, v pořadí už třetí během čtyř let (!), přičemž onen zbývající titul Herrerovým hochům unikl jen vinou jediného, již zmíněného, utkání s Bolognou. Scudetto z roku 1966 navíc pro Inter bylo již desátým v pořadí, na černomodrých dresech tak od té chvíle můžeme vídat hrdou zlatou hvězdu signalizující deset mistrovských titulů. Byla to zlatá éra nerazzurri. Pohár mistrů se pod italským tlakem znovu otřásl v základech na jaře 1967, to Inter ve finále čelil nájezdníkům ze Celticu. A také tehdy to vypadalo na triumf HH. Běžela teprve sedmá minuta, když Interu vedení z penalty zajistil Sandro Mazzola, který se postupem let vypracoval na jednoho z nejlepších italských střelců v dějinách. Skoti se však nevzdávali, jejich houževnatost a neutuchající bojovnost dokázaly skóre otočit a dovést utkání do vítězného konce. Třetí evropský titul Interu během čtyř let se tedy nekonal, smutný kapitán Picchi se musel smířit s "pouhou" stříbrnou náplastí, jež v tu chvíli zajisté chutnala velmi hořce.

Když ubíhají léta, lidé stárnou. Toto jest známý fakt, bohužel se mu nedá nijak zabránit. A ve sportu se stáří začíná ozývat nepoměrně dříve, než v botanice, či malování. Ani Picchi nebyl jiný. Porážka od Celticu jej hluboce ranila, Inter s prohrou nepočítal. Catenaccio přece musí zvítězit! Jindy neprostupný herní systém však pomalu začínal stagnovat. Poslední měsíce už hlasitě zněla Labutí píseň, přicházel nový čas, nové styly, noví fotbalisté a na Catenaccio rázem nezbývalo místo. Picchiho navíc stále častěji brzdila zranění, kvůli nimž například neodcestoval na již výše zmiňované EURO 68. V létě roku 1967 se Inter Milán a Armando Picchi dohodli na rozvázání smlouvy a ukončení spolupráce. Jedna velká etapa končila, La Grande Inter pomalu zanikal. Hráči jako Facchetti, Burgnich, Mazzola nebo Corso v týmu sice zůstávali, avšak ani oni už nedokázali plně zopakovat velké triumfy z poloviny 60. let...

Picchiho poslední zastávkou v bohaté kariéře byl celek Varese. První rok v nepříliš známém týmu ležícím pětapadesát kilometrů od Milána skončil poměrně slušným sedmým místem, avšak rok na to mužstvo obsadilo až místo čtrnácté, což znamenalo sestup do Serie B. Čtyřiatřicetiletý Picchi byl na konci cesty. Stálá zranění mu nedovolovala pravidelně hrát, doktoři jej navíc varovali před slabým srdcem, které by zátěž nemuselo snést. Na jaře roku 1969 ohlásil Velký kapitán konec aktivní hráčské kariéry. Dokázal toho hodně, nač se trápit ve druhé lize? Legendy by měly odcházet se vztyčenou hlavou...

Fotbal však neopustil úplně. Hned následující ročník vedl Varese v Serii C jako hlavní trenér, rok na to se vrátil do milovaného rodného Livorna, kde místní AS dovedl k devátému místu ve druhé lize. Po této sezóně o služby legendárního libera překvapivě projevil zájem turínský Juventus. A protože nabídka vést Starou dámu se neodmítá, patřila v ročníku 1970/71 bíločerná trenérská lavička právě Picchimu. Juventus však ke Scudettu dokráčet nedokázal, naopak až čtvrté místo bylo pro majitele Agnelliho trpkým zklamáním. Picchiho alespoň zčásti mohl těšit fakt, že vítězství si ten rok připsal "jeho" Inter. Vedení bianconeri však chtělo tituly pro sebe, Picchi, jakožto neúspěšný trenér, musel z kola ven. Juventus jej propustil a nahradil koučem českého původu, Čestmírem Vycpálkem.

Psal se 27. květen 1971, když Armando Picchi vydechl naposledy. V nedožitých šestatřiceti letech jej přemohla rakovina. Ta zpráva zapůsobila jako šok. Ačkoli se informace o tragickém zdravotním stavu věhlasného obránce roznesla již dávno předtím, sama smrt na všechny jako obvykle zapůsobila jako rána z nebe. U velkých osobností to tak už bývá. I když se jejich odchod může očekávat každým dnem, i přesto až ve chvíli opravdového konce, jakoby všichni pochopili, oč svět přichází. Plakalo celé Livorno, celý Milán a celá Itálie. Jeden z nejlepších obránců v dějinách Calcia navždy odešel. Jeho rodina si usilovně přála tichý a soukromý pohřeb, neboť již tak byla psychicky na dně a přítomnost tisíců soucítících by ještě umocňovala jejich bolest, přesto se na hřbitově v Livornu sešlo snad celé město. Itálie se semkla jako málokdy. Všichni truchlili za zemřelého. K uctění jeho památky byly v den pohřbu veškeré obchody v celém Livornu od 17.30 do 19.00 zavřeny, kluby Serie A na konci sezóny uspořádaly slavnostní turnaj o trofej Armanda Picchiho. Vrcholem vzdání úcty pak bylo přejmenování livornského stadionu po svém slavném bývalém hráči a městském rodákovi.

Krásný příběh a končí tak smutně. Takhle by to být nemělo! Žel, osudu nelze poručit. Krátký, leč veleúspěšný život dohořel předčasně. V letech, kdy mnozí teprve pomýšlí na svatbu, jeden velký muž umíral v beznaději. Věděl předem, že zemře. Jak krutý osud! Útěchou, nechť je věčná památka a odkaz, který bude žít navěky. Inter Milán nikdy nezapomene na toho, kdo jej dovedl k největší úspěchům v historii. Nikdy nezapomene, kdo byl Il Grande Capitano...

Úspěchy: 2x vítěz Poháru mistrů evropských zemí (1954, 65), 2x vítěz Interkontinentálního poháru (1964, 65), 3x mistr Itálie (1963, 65, 66).
2009-05-21 17:01:13
Je to skvelý nápad. Výborný článok, ďakujem.
2009-05-21 18:33:14
dik, super
2009-05-21 18:46:37
Ronald Koeman - kanonýr mezi obránci

Statistiky a fotbal - to šlo dohromady odjakživa. Fotbaloví statistici a kronikáři se vyžívají ve sčítání zápasů, gólů, výpočtech průměrné návštěvnosti atd. Jejich počty mnohdy bývají složité, ne vždy a ne u každého totiž lze spolehlivě nalézt všechny údaje. Avšak jeden hráč jim musel doslova dělat radost. Ronald Koeman se do historie fotbalu zapsal věru nesmazatelně a jen těžko překonatelně. Stal se nejlépe střílejícím obráncem v dějinách. Posuďte sami: za svou kariéru nastřílel neskutečných 252 gólů. Na obránce slušná bilance, co říkáte?

Ronald Koeman se narodil 21. března roku 1963 v holandském městečku Zaandam, v rodině fotbalisty. Otec Martin Koeman válel v 60. letech za Groningen, dokonce jednou oblékl i oranžový reprezentační dres. Nebylo tedy náhodou, že oba synové Ronald i Erwin svůj život rovněž zasvětili kulatému míči. Ronaldův bratr Erwin je od slavnějšího sourozence starší o půl druhého roku, a jeho hra se od té Ronalda výrazně lišila. Již od mládí totiž nastupoval na pozici záložníka, přičemž se vyznačoval především štíhlou postavou, rychlostí a hrou levou nohou. Erwin nejlepší léta prožil v belgickém Mechelenu, s nímž v roce 1988 dokonce vyhrál Pohár vítězů pohárů. Naopak "baculatý" Ronald byl stoper a proslul svou silnou pravačkou. Stovky útočníku si lámaly zuby na nevídané síle nohou zrzavého cvalíka, který všechny udivoval již od prvního tréninku. Bylo mu něco kolem deseti, když spolu s bráchou Erwinem poprvé přišli na trénink žáčků Groningenu. Okamžitě zaujali a v týmu zůstali. Ronald se brzy stal oporou a takřka rok od roku stoupal věkovými kategoriemi klubu, až v roce 1980 konečně nakoukl do "A" týmu. Celé mládí prožil s bratrem v Groningenu, při své premiéře však stál proti němu. Erwin byl zrovna na hostování v PSV Eindhoven, a tak hrál tzv. proti svým... Brzy se však vrátil, mohl tedy vzniknout dokonalý rodinný podnik. "Novináři si dělali legraci a místo FC Groningen psali FC Koeman," smál se o mnoho let později, již slavný Ronald Koeman v narážce na to, že tehdejšímu mužstvu šéfoval z trenérské lavičky otec Martin.

V týmu Groningenu Ronald strávil tři roky, v nichž klub hrál klidný střed tabulky. Hvězda mladého stopera však stoupala stále rychleji. Ve své druhé sezóně nasázel ve 32 zápasech 15 gólů, o rok později to bylo 33 zápasů a 14 gólů. Tým neměl lepšího střelce, než svého teprve dvacetiletého stopera... Takového talentu si brzy museli všimnout velké kluby. A taky, že ano. Psal se rok 1983, když Koeman podepsal slavnému Ajaxu Amsterdam, snu každého Holanďana. A s Ajaxem to byla jiná káva. V Amsterdamu se Koeman poprvé sešel s legendárními spoluhráči Marco Van Bastenem a Frankem Rijkaardem, kteří jej později doprovázeli na slavné cestě a evropský trůn. Avšak nepředbíhejme...

Tým talentovaných mladíků brzy získal holandský titul, následně pak i pohár. O Koemanovi už věděla celá Evropa, jeho přímé kopy se staly atrakcí diváků. "Při jeho trestňácích se nikomu nechtělo do zdi, to bylo na zabití a každý se tomu vyhýbal. Na druhou stranu, když míč nezblokovala zeď, neměl brankář proti ráně šanci," vzpomíná Jozef Chovanec, Koemanův pozdější spoluhráč z Eindhovenu. A měl pravdu. Neskutečná, až nadpozemská, síla Koemanových ran bývala přirovnávána ke kopnutí koně. Koeman se trefoval z přímých kopů, penalt i po naběhnutí do šestnáctky soupeře. Jeho umění mu záviděli všichni. Uměl něco, co ovládá málokdo, totiž vypálit přesně a zároveň tvrdě. V Ajaxu se trefoval v průměru co dva a půl zápasu, všiml si jej i reprezentační kouč Kees Rijvers, který z něj udělal základní kámen sestavy Oranjes. Po třech letech v Ajaxu se Koeman stěhoval do Eindhovenu, kde o něj moc stál nový trenér Guus Hiddink. Za trenérovu důvěru se Koeman odvděčil stylově: hned ve své první sezóně v lize nasázel neuvěřitelných 16 gólů ve 34 zápasech. To dává průměr takřka 0,5 gólu na zápas. Který útočník by to nebral...? Z tehdejšího Eindhovenu se během pár let stal doslova dream team. Neporazitelný PSV kosil soupeře, třikrát za sebou vyhrál nizozemskou ligu, dvakrát Nizozemský pohár a k tomu ještě Pohár mistrů evropských zemí. Koeman byl přitom naprosto nepostradatelný, jako vůdce a nejlepší hráč táhnul Eindhoven. Hiddink z něj udělal libera, Koeman tedy mohl naplno využít a ukázat své mimořádné kvality a možnosti. Nejprve suverénně zastavil soupeřova útočníka, poté poslal míč krásným a přesným pasem takových čtyřicet metrů dopředu, a sám se hnal vpřed, kde dostával sklepnutý míč, který svou proslulou pumelicí uklidil do brány. To byl obvyklý scénář hry PSV...

Vraťme se však zpět k legendárnímu tažení Eindhovenu za ušatým pohárem pro vítěze Poháru mistrů, které se navždy zapsalo do dějin holandské kopané. Našlapaný kádr kouče Hiddinka postupně vyřadil Galatasaray Istanbul, Rapid Vídeň, Bordeaux i slavný Real Madrid. Finálovým soupeřem byla Benfica Lisabon, favoritem utkání však byli Holanďané. A není se čemu divit, tak silný tým země tulipánů dlouho neviděla. V bráně kouzlil penaltový čaroděj Hans van Breukelen, před ním vládnul Koeman, jehož doplňovala dánská jednotka Nielsen, Heintze, Lerby, Arnesem, po křídle utíkal řízný kapitán Eric Gerets, v útoku řádil Wim Kieft. Samotné finále s Benfikou mnoho pohledného fotbalu nenabídlo. Oba týmy byly zřetelně nervózní, nikdo nechtěl udělat chybu. Po bezbrankových sto dvaceti minutách musely o vítězi rozhodnout pokutové kopy. Koeman zahrával hned tu první a samozřejmě proměnil. Benfice se stala osudnou šestá série, kdy neproměnil Veloso, naopak Janssen za PSV se nemýlil. Nejslavnější a nejprestižnější evropská klubová trofej se tedy mohla poprvé, a zatím také naposledy, stěhovat do Eindhovenu. Z hráčů se stali hrdinové a trenér Hiddink nastartoval svou bohatou a veleúspěšnou dráhu. Výjimečnou sezónu Eindhovenu podtrhoval triumf v lize i Nizozemském poháru, vrcholem všeho pak byl triumf Holandska na evropském šampionátu, který se ten rok konal v Německu.

Výběr slavného kouče Rinuse Michelse byl horkým favoritem již před zahájením turnaje. Vždyť který tým se mohl pochlubit jmény jako Van Basten, Gullit, Rijkaard, Koeman, či Kieft? Tulipány v základní skupině sice nejprve podlehly Sovětskému svazu 0:1, od dalšího zápasu však nastartovaly vítězné tažení, když hattrickem Van Bastena sestřelily Linekerovu Anglii 3:1. Postup si oranjes zajistili po výhře 1:0 nad Irskem (jedinou trefou rozhodoval Kieft). Semifinálovým soupeřem byli domácí Němci, kteří se pyšnili mimořádně kvalitním výběrem. Jména jako Brehme, Matthäus, Völler, nebo Klinsmann jistě netřeba představovat... Ani zarputilí Němci hnáni plným stadionem v Hamburku však na Koemana a spol. nestačili. Lothar Matthäus sice svůj tým poslal do vedení, avšak proměněná penalta Ronalda Koemana a další gól Van Bastena (dvě minuty před koncem) rozhodly o postupu tulipánů. Zbýval už jen jediný krůček a Holandsko se dočká první velké trofeje. Nepovedlo se to přitom ani výjimečné generaci Cruyffově a Neeskensově... Vyprodaný Olympijský stadion v Berlíně přihlížel finálové bitvě mezi Holandskem a Sovětským svazem. Mužstvo věhlasného Valerije Lobanovského se opíralo především o umění Igora Bělanova, který měl v zápase poměřit síly s nizozemskou hvězdou Van Bastenem. Ze souboje nakonec vyšel vítězně Van Basten, který v zápase zaznamenal jeden z nejkrásnějších gólů století, a to když se úchvatně položil do polovysokého centru ze strany a krásnou křížnou střelou napříč pokutovým územím zvýšil na 2:0 (první gól dal Gullit). Stejným výsledkem zápas už i skončil, a tak se mohli radovat Nizozemci. Van Breukelen, Ronald Koeman, Rijkaard, van Tiggelen, van Aerle, Erwin Koeman, Mühren, Wouters, Vanenburg, Gullit a van Basten - to byla jedenáctka, na níž v Holandsku nikdy nezapomenou...

Ronald Koeman, který na turnaji nastupoval ve stoperské dvojici s Frankem Rijkaardem, završil vítězný rok vskutku stylově. Triumf po boku bratra Erwina mu pomohl k druhému vítězství v anketě o nejlepšího hráče země (první získal o rok dříve). A to považte, že je řeč o stoperovi. Koeman předčil i ofenzivní hvězdy Van Bastena s Gullitem, kteří v té době přitom sbírali Zlaté míče jako na běžícím pásu... "Připadal jsem si, jako bych procházel zlatým deštěm," říkal Koeman po úžasném ročníku, kdy se stal mistrem Evropy a získal Pohár mistrů, ligový titul, Nizozemský pohár i zmíněnou trofej pro nejlepšího hráče země. Během tří let v Eindhovenu pak nastřílel úctyhodných 51 gólů. To udává průměr 17 branek na sezónu. Jen rozený střelec Kieft se trefil víckrát...

PSV Eindhoven sice tehdy bezpochyby patřil na špici evropských velkoklubů, ovšem kvality Koemana si říkaly o ještě lepší mužstvo. V létě roku 1989 o geniálního stopera projevila zájem katalánská Barcelona, přestup byl brzy zpečetěn. Španělská liga v té době byla jasně pod nadvládou madridského Realu, který za mistrovskými tituly táhnul skvělý Mexičan Hugo Sánchez. S příchodem nového trenéra Johana Cruyffa do Barcelony se však karta zcela obrátila. První ročník Koemanova a také Cruyffova působení na Nou Campu sice ještě opět ovládl Real, od následující sezóny (1990/1991) však otěže převzala Barca. Cruyff, který si při svém příchodu do týmu přivedl hráče jako Stoičkov, Laudrup, Koeman, či Guardiola naprosto změnil fotbalovou mapu Španělska. Místo Realu začala vítězit Barcelona. Ta navíc hrála krásný fotbal, nebylo proto divu, že celá Evropa básnila o umění zázračného Holanďana, který Nou Camp pobláznil již jako hráč v sedmdesátých letech. "Vrátil jsi nám tvář, děkujeme, králi Johane," to byl transparent na hlavní tribuně stotisícového stánku Katalánců, když blaugranas po delší době opět ukořistili španělský titul. Na Koemanovy schopnosti blahodárně zapůsobilo široké hřiště Nou Campu, kde mohl naplno uplatnit své mimořádné umění přenášení míče, křížné pasy i smrtící dělové rány pravačkou.

Z anabáze v Barceloně se pro Koemana stal doslova zlatý důl. Mužstvo ze druhého největšího města Španělska totiž prvním titulem nastartovalo zlatou jízdu, během níž domácí ligu vyhrálo ještě třikrát (celkem tedy čtyřikrát za sebou), jednou Španělský pohár, třikrát španělský Superpohár, Ligu mistrů a jednou dokonce i evropský Superpohár. Působivost barcelonských triumfů navíc ještě umocňovala překrásná atraktivní hra, kterou mužstvo drtilo soupeře. Ročník 1991/1992 se navždy zapsal do kronik Barcelony, a to proto, že Barca poprvé ve své historii vyhrála Ligu mistrů či dříve Pohár mistrů. Finálovým soupeřem tehdy byla italská Sampdoria Janov, v jejímž dresu zářilo útočné duo Roberto Mancini - Gianluca Vialli. Proslulý stadion Wembley v Londýně byl svědkem velkého dramatu. Po devadesáti minutách vítěz znám nebyl. Dokonce ani střelec gólu znám nebyl, neboť se hrálo, stejně jako u triumfu PSV v roce 1988, bez branek. Do prodloužení nastoupily oba celky již značně vysíleny, nastavených třicet minut bylo bráno spíše jako čekání na penalty. Nicméně na penalty nakonec nedošlo. Zabránila tomu situace ze 111 minuty utkání. Právě v té minutě totiž Barca zahrávala přímý volný kop. Asi by nebylo třeba pokračovat, ale přece jen: míč si staví hráč s číslem 4, Ronald Koeman. Vzdálenost je přímo ideální, asi tak pětadvacet metrů od brány janovského Pagliucy. Devětadvacetiletý baculatý zrzek s červeným nosem si pečlivě měří krok, dává si dost velký rozběh. Pak se přímočaře rozběhne, práskne do míče, a ten plynule zapadne k levé tyči. Pagliuca neměl nárok. Byl konec. Prokletí bylo zlomeno. Barca byla na trůnu. "Koemanova petarda otevřela sejf," napsal další den deník Independent. Žádný Katalánec nikdy nezapomene...

Potvrzením triumfu Barcy byl zisk evropského Superpoháru, který navázal na španělskou ligu, superpohár a Ligu mistrů. Čtyři trofeje během jediného roku, to byl balzám na duše příznivců modročervených.

Ještě větší síly Barcelona nabyla s příchodem báječného brazilského střelce Romária, který hned ve své první sezóně s třiceti góly získal korunu krále střelců, když překonal dokonce i Koemana... Dominance Barcelony byla absolutní. Real Madrid nikdy nezapomene na tu potupu, když odjížděl z Nou Campu ponížen 0:5. K proslulé devastaci Bílého baletu přispěl také Koeman, který krásně zavěsil, jak jinak než z přímého kopu. Čtyři roky patřila La Liga katalánskému velkoklubu. Další potvrzení kvality mohlo Barcu potkat ve finále Ligy mistrů v roce 1994, tehdy však nad síly Cruyffova výběru byl italský AC Milán, který po fenomenálním výkonu soupeře zostudil debaklem 4:0. A to přitom Barca byla podle mnohých ještě silnější než před dvěma lety, kdy soutěž vyhrála. Posuďte sami: Zubizarreta, Ferrer, Guardiola, Koeman, Nadal, Bakero, Sergi, Amor, Beguiristain, Stoičkov, Romário. To je panečku síla...

Ač se to zdá neuvěřitelné, je přesto nutno konstatovat jeden možná překvapivý fakt: i Ronald Koeman je jen člověk, což se projevilo v jeho postupné ztrátě rychlosti. Jak roky ubíhaly, Koeman samozřejmě stárnul, jeho start na míč byl čím dál pomalejší, a to k žádným rychlíkům nepatřil ani zamlada. Proto si v pozdějších letech často pomáhal fauly, když nedokázal stíhat mladé a hbité útočníky soupeřů. V létě roku 1995 Barca Koemanovi neprodloužila smlouvu, legendární zrzek si musel hledat nové angažmá. Našel ho v rodném Nizozemsku, kde na dva roky podepsal Feyenoordu Rotterdam. Můžeme tedy konstatovat, že během své kariéry prošel všemi třemi nejslavnějšími holandskými kluby. Nejpovedenější bylo samozřejmě působení v Eindhovenu. V největším přístavu Evropy, Rotterdamu, však nakonec Koeman ukončil kariéru. Bylo mu třicet čtyři.

Když před pár lety na sto tisíc fanoušků hlasovalo o jedenáctce století klubu FC Barcelona, Koeman v obraně samozřejmě nesměl chybět. Není se čemu divit, historie fotbalu mnoho pozoruhodnějších hráčů neviděla... Za svou kariéru Koeman nastoupil celkem k 745 mistrovský zápasům, v nichž nastřílel pro obránce rekordních 252 gólů. Z toho 193 jich padlo v nizozemské a španělské lize, zbytek jsou pohárové trefy. Zajímavé je, že jmenovaných ligových zásahů má na svém kontě víc, než třeba jeho reprezentační spoluhráč, věhlasný útočník Ruud Gullit. V reprezentačním dresu pak Koeman nastoupil celkem k 78 zápasům a dal 14 gólů. No řekněte, který útočník by ta čísla nebral...?

Fotbal o něj však nepřišel nadlouho. Vždyť jen pár týdnů po ukončení hráčské kariéry byl jmenován asistentem Guuse Hiddinka u reprezentace Holandska. Hiddink si svého bývalého svěřence vybral jako pomocníka pro mistrovství světa 1998 ve Francii, stejně jako Franka Rijaarda a Johana Neeskense, další dvě legendy holandského fotbalu. Po turnaji však Koeman, ostatně stejně jako Hiddink, skončil. Hiddink se ujal Realu Madrid, Koeman dostal nabídku dělat asistenta Louisi van Gaalovi v Barceloně. První zkušeností Koemana, jakožto hlavního trenéra, bylo působení u holandského celku Vitesse Arnhem na sklonku tisíciletí. U týmu však pobyl jen rok, po němž se stěhoval do Ajaxu. V metropoli země mlýnů a sýrů setrval déle, přesněji řečeno čtyři roky. A bylo to úspěšné období, Ajax získal dva mistrovské tituly a jeden pohár, což rozhodně není špatná bilance. V roce 2005 po nadějném kouči zatoužila Benfica Lisabon, kde Koeman nahradil Itala Giovanniho Trapattoniho, který klub rok předtím dovedl k titulu. To se však nepodařilo Terminátorovi (známá přezdívka z doby hráčské kariéry) Koemanovi, Benfica získala "jen" portugalský Superpohár. Dalším působištěm byl milovaný Eindhoven, kde měl Koeman za úkol obhájit titul, který se ve městě Phillipsu stal takřka samozřejmostí za minulého veleúspěšného působení Guuse Hiddinka. To se nakonec povedlo, Koeman slavil úspěch. Na trenérských lavičkách se přitom vídal s bratrem Erwinem, který ten rok vedl Feyenoord... Následující sezóna pak byla velkou výzvou, Koeman podepsal ambiciózní španělské Valencii. Avšak trpce zklamal, sklidil kritiku fanoušků i vlastních hráčů a musel se poroučet. Krk mu nezachránila ani skvělá pověst, ani výhra v Copa del Rey, tedy španělském královském poháru. Momentálně již pětačtyřicetiletý Koeman, který mimochodem s manželkou Bartinou má tři děti, působí u mexického klubu Deportivo Guadalajara. Uvidíme, jak se mu povede, recept na vítězství rozhodně zná...

Úspěchy: Jako hráč: mistr Evropy (1988), 2x vítěz Poháru mistrů evropských zemí resp. Ligy mistrů (1988, 1992), 4x mistr Španělska (1991, 92, 93, 94), 4x mistr Nizozemska (1985, 87, 88, 89), vítěz Evropského superpoháru (1992), vítěz Španělského poháru (1990), 3x vítěz Nizozemského poháru (1986, 88, 89), 3x vítěz Španělského superpoháru (1992, 93, 95), 2x nejlepší fotbalista Nizozemska (1987, 88), 6. nejlepší fotbalista Nizozemska 20. století podle IFFHS, nejlepší střelec mezi obránci v historii fotbalu.
Jako trenér: 3x mistr Nizozemska (2002, 04, 07), vítěz Španělského poháru (2008), vítěz Nizozemského poháru (2002), vítěz portugalského Superpoháru (2006).
2009-05-21 18:48:46
Romario - vážně, ale převážně nevážně


Jeho život, a to nejen ten fotbalový, by se dal přirovnat k nepřetržitému filmovému natáčení. Většinou by se jednalo o komedii, občas s kriminální zápletkou. Sex a desítky milenek, rvačky a násilí, černý humor a skandály. To vše byl a je Romario. Pár frází a vtípků z jeho života neuškodí, co říkáte? Jo a pane režisér, dal vůbec těch tisíc gólů? Nerušit! Světla, kamera, akce!

Začněme pár výroky, které kdy vyslovil. Co takhle ten o svých sexuálních schopnostech a přednostech? "Jsem 100% nevěrný! Jsem děvkař a sex miluji, zbožňuji. Dotáhl jsem to tak daleko, že jsem se dokázal vyspat za den se třema ženskejma!" To řekl před MS 1994. A po něm? "Nehledali jste zachránce vlasti? Nehledali jste národního hrdinu? Dobrá, tady ho máte!"

Občas se Romario zamyslel a vyslovil sem tam dokonce nějakou i filozofickou myšlenku: "Mám velice málo přátel, kamarádů. Ve světě fotbalu totiž opravdové přátelství neexistuje!" O spoluhráčích a trenérech se nevyjadřoval právě lichotivě a někteří si jeho slova zcela jistě za rámeček nedají. Trenéru Luxemburgovi, poté co ho nepovolal do kádru Brazílie pro OH 2000, adresoval následující: "Každý ničitel se jednou zničí sám!" Ani Zico se nezachránil před jako břitva nabroušeným jazykem svého krajana: "Prohrál tři MS jako hráč a jedno jako trenér. Je to rozený "prohrávač"!"

O namyšlenosti Romaria se vypráví po celé Brazílii! No posuďte sami: "V Rio de Janeiro žije mnoho králů, ale jen jeden Bůh! Jmenuje se Romario!" "Nejsem žádný paraguajský koník. Já jsem čistokrevný kůň!" "Po Pelém přišel Maradona. Po Maradonovi jsem tu já!"

A ještě dva výroky tohoto bez diskuze vynikajícího fotbalisty: "Já se nekoušu do jazyka a nezůstávám mlčky, když vidím nějakou nespravedlnost. Někomu to připadá správné, jinému zase ne. Ale já jiný nebudu!" "Před pár roky tvrdili mnozí, že jsem fotbalová mrtvola. Kde jsou nyní, když jsem dal tisící gól?"

A když jsme u té "tisícovky". Jak to vlastně s překonáním této bájné hranice bylo a je? Dal jich opravdu tisíc? A je opravdu jedním ze dvou, s Pelém, nebo těch, kteří dali stejný a vyšší počet gólů je na světě mnohem víc?

V Brazílii celá řada novinářů a fotbalových expertů tvrdí, že mu do té tisícovky chybí minimálně stovka. Jiní se ptají, zda Romario sčítal také ony branky, které vsítil na dvorku, na ulici, na plážích. Těm prvním lze odpovědět, jedním slovem: možná. Těm druhým právě tak: ne. Ale... Góly začíná počítat od svých 13 let kdy hrál za různé žákovské týmy. Se říká, že oněch 67 gólů by se do této statistiky nemělo počítat. Ale nemají pravdu ti, kteří si myslí, že se jedná o oficiální zápasy a soutěže a nerozhoduje věk a kategorie?

Mnoho gólů dal Romario v různých přípravných zápasech. Výběr Săo Matheus prohrál s Vasco de Gama 0:7, Motorista 0:9 a a Petropolis dokonce 0:11. Romario dal v těchto utkáních hned 10 branek.

Ale ještě více protestují ti nepřející proti přáteláčkům hraným v Nizozemsku v dresu PSV Eindhoven. Jak se zdá, právě v zemi tulipánů a dřeváků se hraje s kdekým, kdo sežene jedenáct chlapů, kteří si chtějí zakopat. Stačilo 26 hodin, 31. července a 1. srpna 1990 a Romario si připsal na své konto 6 branek! PSV hrál s Rodan 2000 (15:0) a s Dracatsterem (10:0). Dalších sedm gólů v utkáních s Roden Maarheeze (12:0) a Eindhoven Geldrop (9:0).

A co říci na 19 branek vstřelených v 11 zápasech u příležitosti různých výročí, na pomoc chudým a nemocným, pro výstavbu sirotčince apod.? Tady se hraje, aby oslavenec, nebo hlavní protagonista, dal gól a hlavně nedostal křeče...Celkem 19 branek, 11 utkání... Za Hvězdy PSV (2), na rozloučenou s Luisinhem (4), Aldairovi přátelé (2). Počítat, nepočítat?

Ale kde je nejvíce nesrovnalostí? Romario uvádí a zároveň přísahá, že hrál a góly dával, v utkáních, která vůbec neexistují v oficiálních zápisech PSV!!! A co Barcelona? Tam všichni jen kroutí hlavou, kde se vzaly dva jeho góly v utkání s Parmou? Romario: skončilo to 5:1, oficiální statistika Barcelony říká: 0:0!?

V roce 2005 hrálo Vasco da Gama s Figuerense. Výsledek (2:1) byl anulován pro skandál okolo rozhodčích. Romario dal gól. Zápas se hrál znovu, tentokráte skončil nerozhodně 3:3 a Romario neskóroval. Ovšem do své bilance si branku započítal...

Co na to říká Pelé, ten který dal 1 281 branek v 1 363 zápasech své kariéry? Mlčí a ví dobře proč. Někdo by se mohl zeptat, co v jeho statistice dělají góly vstřelené při různých armádních turnajích, když hrál za vojenskou jednotku, kde sloužil...

Mario Kempes, Hugo Sánchez, José Saturnino Cardozo a Diego Armando Maradona jsou někteří z mnoha dalších, kteří při započítání gólů vstřelených za žáky a při všech těch tréninkových zápasech Áčka s Béčkem, zcela jistě vstoupí do Klubu 1000!

Ale vraťme se závěrem k úsměvným historkám tohoto, přes ony rozepře, výborného fotbalisty a excelentního střelce. V roce 1985 byl Romario vyloučen ze soustředění reprezentace připravující se na MS hráčů do 20 let. Oficiální vyjádření vedení týmu říká, že se procházel zcela nahý po chodbách hotelu Copacabana. Fotbalistův otec byl ale o malinko sdílnější.: "Vše jsem viděl na vlastní oči! Zamilovala se do něj manželka trenéra Gilsona Nuneze a ten je nachytal na pokoji!"

Když hrál za Barcelonu, chodil na tréninky pravidelně pozdě. Za každých 10 minut dostával pokutu 50 dolarů. Nechávalo ho to v klidu. Všem jen říkal: "Teď se stanu mistrem světa a z prémií všechny pokuty zaplatím. A ještě mi pár stovek dolarů zůstane!" Na konci devadesátých let minulého století nechal namalovat na dveře záchodků vlastního baru karikatury Zica a Zagalla. Vše skončilo u soudu a Romario zaplatil pokutu. Údajně za "újmu na cti a poškození dobrého jména"!" V roce 2003 si vyslechl své při utkání s Fluminense. Jeden z fanoušků soupeře nepřestával pokřikovat, nadávat. Romario to nevydržel, přelezl přes plot a s oním pánem si to pěkně nahlas vyříkal Dokonce i pár facek padlo na sále...

A ještě pár postřehů, perliček: miluje luxusní auta. Maserati, BMW, Porsche, Lamborghini, Audi a Ferrari patřily vždy k jeho oblíbeným značkám.

Před vstřelením tisícího gólu nastupoval k posledním utkáním vždy s tím číslem na dresu, kolik branek mu do této mety chybělo.

Dostal speciální povolení FIFA, aby mohl hrát za Vasco da Gama, i když v posledních 12 měsících nastupoval za Miami FC (USA) a Adelaide FC (Austrálie).

Nahrál společně se zpěvákem Edmundem CD ve stylu rap. Později se poprali a dnes jsou nepřátelé na život a na smrt.

Jako dítě měl vážné zdravotní problémy s dýcháním, jeho otce unesli, když hrál v Barceloně, miluje sambu a nohejbal...

A říkají mu ROMARIO!
2009-05-21 18:49:37
a ještě si neodpustím jeden, ten tu nemůže chybět


Ladislao Kubala (10.6.1927-17.5.2002)


Zní to téměř neuvěřitelně, ale fotbalový chrám Nou Camp v Barceloně stojí díky fotbalistovi s československými kořeny. Ladislao Kubala vyvolal takový zájem katalánského publika, že šedesátitisícový Les Corts už nestačil, a klub proto vybudoval nový megastánek.

Pro Barcu je Kubala nezapomenutelnou legendou. Právě on klub povznesl z bídy a utlačování panujícího na počátku 50. let minulého století, kdy ve Španělsku vládl diktátor Franco, obdivovatel konkurenčního Realu Madrid.

Kubala řídil hru, uchvacoval míčovým driblinkem, díky vyvinutým svalům měl sílu v soubojích a střílel důležité góly. Za Barcelonu jich bylo 243 v 329 zápasech. Ani po mnoha letech na to fanoušci nezapomněli - nedlouho před smrtí Kubala převzal cenu pro nejlepšího fotbalistu Barcelony všech dob. Sepětí s klubem vyjadřují i četné hlasy, podle nichž by stadion měl nést jeho jméno.

Kubala je světovou raritou, reprezentoval totiž tři země: Československo, Maďarsko a Španělsko. Jeho život by vydal na pozoruhodnou knížku, kde hlavní hrdina balancuje na hranici slávy i smrti. Narodil se v Budapešti. Otec byl z jedné poloviny Polák, ze druhé Slovák, matka zase napůl Maďarka a Slovenka. Odtud pramení jeho mezinárodní kořeny. "Já sám se nejvíc cítil Španělem, protože jsem tam strávil většinu života," říkal o sobě. Hned po válce se špinavý blonďák s nepoddajnými vlasy i povahou přestěhoval do Bratislavy s ovdovělou matkou.

V Československu si vzal pohledný mládenec dceru bývalého reprezentačního trenéra Ferdinanda Daučíka, ale než se ve čtyřiceti letech trochu usadil, vedl bohémský život. Hýřil penězi, chodil po večírcích, byl obletovanou celebritou. Někdy se čtyři dny neukázal doma...

Fotbal hrál za Slovan a brzy oblékl i dres československé reprezentace. O jeho začátcích kolují legendy. "Mladej, neboj, já dám dva góly a ty taky," uvítal ho prý kanonýr Josef Bican před jedním z jeho prvních zápasů v reprezentaci proti Polsku. Odhad měl naprosto přesný.

Zakrátko Kubalu povolali Maďaři zpátky domů. Musel na vojnu, což nesl nelibě. Zvolil útěk z komunistické říše. Psal se březen roku 1949 a on v přestrojení za sovětského vojáka ujížděl v náklaďáku s dalšími uprchlíky směr Vídeň. Pod celtou skrýval ženu a malé děcko. Kdyby je tenkrát na hranici chytili, Kubalův talent by zůstal udušen. Maďarští mocipáni přesto běsnili a trvali na doživotní diskvalifikaci.

Marné byly pokusy nejednoho klubu v čele s AC Turín, tehdejší jedničkou na italské scéně, o milost pro nadějného emigranta. Paradoxně mu to pomohlo k zachráně života. S Turínskými měl vyrazit na zápas v Lisabonu, jenže chybělo povolení, navíc ho zastavila těhotná manželka. "Neodjížděj, budu rodit," prosila. Při zpáteční cestě letadlo havarovalo a všichni zahynuli...

V těžké době Kubalu napadla spásná myšlenka. Z emigrantů, jichž bylo po Evropě víc, postavil mužstvo. Kočovali v autobuse s nápisem "Magic Bus". Dokonce porazili španělský národní tým, přičemž se Kubala předvedl pěkným gólem. To mu zajistilo budoucnost. Barcelonský prezident Josep Samitier si vymohl na FIFA zrušení trestu, Kubala přijal španělský pas a po dvou letech oficiálně stál na hřišti. Rychle se stal idolem. Jeho souboje s Di Stefanem z Realu Madrid byly v 50. letech absolutním vrcholem jak na hřišti, tak v zákulisí. Oni dva se tehdy přetahovali o pověst nejlepšího fotbalisty světa. Trofejí i slávy měl víc Di Stefano, ale v něčem na svého soka, pověstného bohémským životem a nevalnou životosprávou, přece jen nestačil. Třeba když Kubala dal v ligovém zápase rekordních sedm gólů Gijonu.

"Mohlo ho hlídat milión obránců, ale on stejně dokázal přihrát do volného prostoru, vzpomínal na něj spoluhráč ze španělského národního týmu Izidro Langara. V československé reprezentaci hrával například s fenomenálním Josefem Bicanem, který o něm později vyprávěl: Laco mě pozval do Barcelony, zařídil mi třeba audienci u krále Juna Carlose. Ale já mu povídám: 'Král tu bude ještě dlouho, chci si povídat s tebou'." O čtrnáct let starší Bican zemřel o pět měsíců dřív než Kubala.

Zatímco na Bicana se v Československu zapomínalo, protože komunistický režim výrazným sportovním hvězdám nepřál, Kubala se ve Španělsku zařadil do nejvyšších pater společenské smetánky. Jedenáct let trénoval národní tým, poté ho angažovaly například reprezentace Saúdské Arábie či Paraguaye. Se Španělskem dokonce v roce 1992 vyhrál olympiádu. V roce 1999 ho Barcelona představila jako nejvýraznější osobnost klubové historie. Vyhrál před argentinským kouzelníkem Diegem Marodnou a nizozemským bohem Johanem Cruyffem. "To je překvapení," žasl Kubala. "Jsem opravdu moc rád, že si mě příznivci Barcelony ještě dnes pamatují." Poslední roky trpěl nedostatkem vápníku v krvi. Tři měsíce ležel těžce nemocný v nemocnici, pak vydechl naposledy. Psal se 17. květen 2002.

"Jako by zemřel někdo z rodiny," smutnil Nicolau Casaus, čestný prezident Barcelony. Klubová vlajka byla spuštěna na půl žerdi. Mezinárodní fotbalová federace Kubalu o dva měsíce později odměnila in memoriam Řádem za zásluhy.

Byl prostě úžasný - a to, že se mu v Barceloně dostalo většího uznání než Cruyffovi či Maradonovi, kteří také oblékali červenomodrý dres, vypovídá o všem.

Legendární útočník Alfredo Di Stefano, soupeř z Realu Madrid, měl v očích slzy, Paco Gento se upřeně díval do nebe. Předchozího dne zemřel Ladislao Kubala, bylo mu 74 let. Stále je blízko svého milovaného klubu, rodina ho nechala pohřbít v Les Corts nedaleko Nou Campu.

Statistika L.Kubaly:
KLUBY: Ganz (1939-1945), Ferencvaros (1945), Slovan Bratislava (1946-1947),Vasas (1948), FC Barcelona (1951-1961), Espanyol Barcelona (1963-1964 jako hrající trenér ).
ÚSPĚCHY: 4x mistr Španělska (1952, 1953, 1959, 1960), 5x vítěz Španělského poháru (1951-1953, 1957, 1959), 2x Veletržního poháru (1958, 1960), nejlepší fotbalista v historii Barcelony a druhý nejlepší fotbalista Španělska 20. století podle IIFHS.
2009-05-21 19:17:47
neviem ci to niekto cita ale nevadi :D
2009-05-21 19:30:58
preco by nie, ja citam, je to zaujimave..
2009-05-21 22:36:52
ja už len čakam kedy sem vittek hodí životopis Laca Pecka :D
2009-05-21 22:51:51
dik wrany za spolupracu :)
2009-05-21 22:57:04
nieco co si pamatam este aj ja :)

Roberto Baggio - Božský copánek

V době, kdy se z nejkrásnější hry světa pomalu stával tvrdý byznys a sport síly a tvrdosti, běhal po zelených trávnících jeden z mála mužů, který divákům svou hrou stále uměl přinášet radost. Říká se, že Roberto Baggio byl posledním romantikem mezi fotbalisty. Škoda, že v době svého absolutního vrcholu se k němu štěstí obrátilo zády, Božský copánek by si za ty stovky krásných večerů odměnu jistě zasloužil. Ne že by ji nedostal, avšak mohlo to být lepší...

Roberto Baggio se narodil 18. února roku 1967 v italském městečku Caldogno. Otec Fiorindo byl majitelem dílny, která mimo jiné vyráběla dveřní rámy. Ty malému Robertovi, který vyrůstal jako jedno ze sedmi dětí, sloužily jako tyče branek. Již od malička byl velice talentovaným fotbalistou. V deseti letech s míčem uměl věci, jakých mnohdy nebyli schopni ani dospělí, navíc vždy vynikal neuvěřitelným zrychlením. Sotva převzal míč, už byl o pět metrů za soupeřovým obráncem, kterému nezbývalo, než sledovat Baggiův proslulý copánek - poznávací značku již od mládí. S pořádným fotbalem začínal ve Vicenze, kde patrně navěky největší legendou zůstane Paolo Rossi. A právě nejlepší střelec mistrovství světa 1982 byl idolem začínajícího útočníka. V době slavného italského triumfu bylo Baggiovi patnáct, sledování turnaje se pro něj stalo klíčem k pozdější vlastní kariéře. Hned na startu vytoužené dráhy fotbalisty však vystudovaného automechanika potkala nepříjemnost: vážná operace svalů nohou. Baggio měl na zranění vskutku nevídanou smůlu. V pouhých devatenácti měl za sebou již čtyři náročné operace, byl zázrak, že vůbec může hrát... V sezóně 1984/85 nadějný útočník, se střelou přesnou jako matematické vzorce, výraznou měrou pomohl Vicenze k postupu do Serie B, když nastřílel dvanáct branek. Navíc, svými góly na sebe upozornil prvoligové kluby, jeho talent pozorným skautům předních mužstev nemohl uniknout. V létě roku 1985 se Baggio stěhoval do toskánské Florencie, úchvatného města umění, kultury a také slavného mužstva Fiorentina.

Začátky v dresu fialek však byly nesmírně obtížné. Ihned po svém příchodu se totiž Baggio zranil, kvůli zranění musel vynechat půldruhé sezóny! Když se konečně dal dohromady, musel šéfům klubu poděkovat. "Jejich trpělivost pro mne znamenala hodně, kdyby mě hned vyhodili, nevím, co bych dělal," vzpomínal s uznáním Copánek (zatím bez onoho slavného přívlastku Božský...). Robertův první plnohodnotný ročník, 87/88, byl pro fialky ročníkem průměrným. Mužstvo obsadilo osmé místo, Baggio dal šest branek. Přece jen, herní praxe mu stále chyběla, ani se nedalo očekávat, že po takřka dvouleté pauze okamžitě začne sázet gól za gólem. O poznání úspěšnější byla sezóna následující, "desítka s culíkem" se trefila hned patnáctkrát ve třiceti zápasech, což udává úctyhodný průměr 0,5 gólu na zápas. Přitom Baggiovi bylo stále teprve dvacet jedna let, celou kariéru měl před sebou. Roky ubíhaly, pomalu se blížil rok 1990 a s ním spojený očekávaný světový šampionát konající se v Itálii. Baggio byl před turnajem ve výborné formě, vždyť onen rok nasázel sedmnáct branek, navíc již dávno byl velkým miláčkem italských fanoušků, kteří zbožňovali jeho půvabnou nápaditou hru, která doslova připomínala básnění. Právě výkony mladého střelce Fiorentině pomohly až do finále Poháru UEFA, kde však podlehla Juventusu Turín 1:3. Baggio vynikal skvělým pohybem. Bývalo zvykem, že si pro míč sbíhal až do hloubi pole, odkud pak vyrážel k rychlým průnikům středem hřiště. Obránci jej neuměli bránit. Skvělá technika, herní inteligence a nápaditost se stávaly obdivovaným artiklem po celé Evropě. Jedinou viditelnou slabinou byly hlavičky, ovšem zde můžeme Roberta omluvit jeho pouhými 174 centimetry...

Domácí turnaj v Itálii na Squadru Azzurru vyvíjel tlak již mnoho měsíců před samotným startem. Nebylo divu, vždyť modří měli skutečně výborný kádr. Baggio nastupoval střídavě v základní sestavě, či střídal během utkání, kouč Azeglio Vicini však upřednostňoval Sqillaciho a Vialliho. Nepřesvědčil jej ani divoký výpad příznivců Baggia, kteří zničehonic vtrhli do tréninkového kempu Italů a požadovali, aby Baggio více hrál. Vicinim však nehnuli ani tifosi, ani Baggiův úchvatný gól proti Československu. Copánek tehdy brilantně obešel tři obránce plus brankáře Stejskala a pohodlně zavěsil... Itálie nakonec na turnaji skončila smolně v semifinále, kde na penalty podlehla Argentině. Baggio se sice nemýlil, avšak Donadoni a Serena tolik štěstí neměli, Apeninský poloostrov se zahalil rouškou smutku a slz... Útěchou nebylo ani následné vítězné utkání o třetí místo s Anglií, v němž Baggio mimochodem také skóroval. Po turnaji se dočkal zasloužené odměny za skvělé výkony posledních let - zájem o něj projevil turínský Juventus, který nabídl rekordních 19 milionů dolarů. Přestup byl brzy zpečetěn...

Sotva však Baggio podepsal, okamžitě se strhla bouře nevole. Fanoušci Fiorentiny o svůj idol nechtěli přijít, v ulicích města se odehrály nepokoje, při nichž bylo zraněno patnáct lidí. /Byl jsem k podpisu smlouvy donucen," prohlásil ještě ke všemu Baggio v narážce na fakt, že si Fiorentina jeho prostřednictvím chtěla zvýšit rozpočet na několik let dopředu... Pokud to tak skutečně je, jedná se o velký paradox. V Juventusu se totiž Baggio stal Božským, v Juventusu se z něj stala legenda. V dresu bianconeri dostal příležitost předvést vše, co v jeho velikém talentu dřímalo. A škodný nebyl ani Juventus, vždyť například v roce 1993 klub vyhrál Pohár UEFA a hlavní zásluhu na tom měl především Baggio. Právě jeho dvě branky se staly klíčové ve finále s Borussií Dortmund, která v úvodním ze dvou finálových zápasů brzy vedla brankou Rummeniggeho. V kádru Juve se tehdy sešli Baggiové dokonce dva, kromě slavnějšího Roberta ještě také Dino. A také on v utkání skóroval, srovnával na 1:1, Roberto pak dvěma zásahy rozhodl. Vyjma zmíněných dvou jmenovců se v sestavě potkávali také Gianluca Vialli, Andreas Möller, Moreno Torricelli, Fabrizio Ravanelli, nebo Angelo Peruzzi. Jako kouč pak mužstvo vedl slavný stratég Giovanni Trapattoni.

Ve zmíněném roce vítězství v Poháru UEFA se Baggio dočkal také nejvyššího možného individuálního ocenění, to když v jednom roce obdržel cenu FIFA pro nejlepšího hráče světa, stejně jako Zlatý míč od prestižního francouzského magazínu France Football. Byl to pohádkový rok. Hráče, jehož na startu kariéry omezovala častá zranění, najednou potkával jeden úspěch za druhým. Baggio byl na vrcholu sil. Jeho hra byla obdivována celý světem. Parádní góly, působivé přihrávky, či nevídaná rychlost se staly proslulými vlastnostmi velkého hráče. Jen na Scudetto si Božský copánek musel počkat. V první polovině devadesátých let totiž Serii A vévodil výhradně AC Milán vedený geniálním Fabiem Capellem, který perfektně navázal na předchozí úspěšnou práci Arriga Sacchiho. Tým zámožné rodiny Agnelliů se ligového primátu dočkal až v roce 1995, Baggio si však vinou dalšího zranění zahrál jen sedmnáct zápasů, přesto dokázal vstřelit osm gólů. A nutno dodat, že ona vítězná sezóna byla pro Božského copánka v dresu bianconeri poslední. Trenér Marcello Lippi totiž začínal dávat přednost mladičkému Alessandru Del Pierovi, což zkušená hvězda jako Baggio nemohla akceptovat. Není se čemu divit, každý chce hrát. V létě roku 1995 tedy Baggio přestoupil do konkurenčního AC Milán. Mnozí kritikové mu přitom vyčítali, že hlavně pod vidinou většího výdělku...

V našem vyprávění jsme se sice dostali již k roku 1995, je však nutné vrátit se ještě k roku předchozímu. Vždyť se konalo mistrovství světa ve Spojených státech a Italové na něm sehráli věru důležitou úlohu... Mužstvo vedené holohlavým mágem Sacchim patřilo k největším favoritům turnaje, ovšem do bojů o fotbalový grál nevstoupilo nikterak přesvědčivě. Hned první zápas s Irskem nedopadl podle představ milionů modrých tifosi: Baggio a spol. Ostrovanům podlehli 0:1. Další střetnutí s Norskem bylo rozhodující, azzurri museli vyhrát, jinak bylo po nadějích. A nakonec se jim to podařilo, jedinou branku utkání zaznamenal Dino Baggio, již zmíněný jmenovec Roberta. V závěrečném boji s Mexikem se mělo rozhodnout o postupujících definitivně. Ovšem stal se přesný opak. Remíza 1:1 (Massaro-Bernal) skupinu ještě více zamotala, v konečném účtování měly všechny čtyři týmy shodně čtyři body. Vinou skóre ale Italové obsadili až třetí příčku, museli tedy být zahrnuti do tabulky šesti týmů ze třetích míst, z nichž měli po sečtení získaných bodů postoupit čtyři týmy, na další dva pak čekala smutná cesta domů. Azzurri se štěstím proklouzli, mezi šesti mužstvy skončili na poslední čtvrté postupové příčce! A takové problémy v plánu rozhodně nebyly.

Navíc se nedařilo ani Baggiovi, který měl být hlavní hvězdou nejen Itálie, ale i celého šampionátu. "Výkonem připomíná zmoklého králíka," posmíval se Gianni Agnelli, Baggiův šéf z Juventusu. Božský copánek odpověděl po svém. V osmifinále s Nigérií srovnal dvě minuty před závěrečným hvizdem na 1:1, ve sté minutě v prodloužení pak z penalty rozhodl o postupu Italů. Pokutové kopy vůbec byly Baggiovou silnou stránkou. V této kategorii dokonce drží absolutní hráčský rekord: během své kariéry z penalt nastřílel 106 branek, přičemž na to spotřeboval 122 pokusů. Vraťme se však do USA 94. Čtvrtfinálovým sokem azzurri bylo silné Španělsko, opírající se o skvělého brankáře Zubizarretu. Ani slavný Zubi však nedokázal odolat nájezdům dvou Baggiů, o postupu modrých rozhodl Roberto Baggio tři minuty před koncem, když předtím na úvodní trefu Dina Baggia reagoval Španěl Caminero. Rázem bylo vše jinak. Slabé výkony ze základní skupiny byly zapomenuty, finále bylo blízko. Hrdinou byl Božský copánek a jeho nejdražší nohy na světě (nechal si je pojistit na 30 milionů dolarů). Zbývalo porazit Bulhary a pak... Ovšem Balkánci rozhodně nebyli žádní nazdárkové, naopak zvláště schopnosti známého útočníka katalánské Barcelony, Christa Stoičkova, budily respekt. Vlastně to měl být zápas mezi dvěma střelci: Baggiem a Stoičkovem. Nutno dodat, že vítězem se stal Božský copánek, který soupeře dvěma góly v rozpětí pěti minut (20.-25. min.) dokonale zaskočil. Stoičkov sice ještě před přestávkou z penalty snížil, další gól však už Bulhaři nepřidali, postup do finále se slavil na slunném Apeninském poloostrově.

Z kritizovaného Baggia byl rázem oslavovaný hrdina. Zlato už bylo tak blízko... Ve finále se však modrým postavil soupeř z kategorie nejtěžších: Brazílie, která na turnaji zatím předváděla skvělé výkony. Hra kanárků se opírala o famózní útočné duo Romário-Bebeto, které sázelo gól za gólem a mělo být hlavní hrozbou silné obraně Italů. Pozitivní zprávou pro kouče Sacchiho bylo až zázračné uzdravení klíčového obránce a kapitána Franca Baresiho, který do zápasu mohl nastoupit, ačkoli předtím dlouho nehrál. Ani Baggio nebyl stoprocentně fit. Jen pár hodin před zápasem musel na podrobné vyšetření se stehenním svalem, před výkopem spolykal několik prášků utišujících bolest. Navíc měl vše o to těžší, že na zmíněné prášky trpěl alergií... Samotné finále příliš pohledného fotbalu nenabídlo, na obou jedenáctkách byla znát nervozita a zodpovědnost. Z toho pramenil také stav, který na ukazateli skóre svítil jak po devadesáti, tak po sto dvaceti minutách: 0:0. Na řadu přišly pokutové kopy, Baggiova specialita. V první sérii kopal za Brazilce Márcio Santos a nedal. Ovšem Ital Baresi, který jinak navzdory nerozehranosti předvedl dost možná životní výkon, rovněž selhal. V dalších sériích uspěl báječný Romário, stejně jako Branco, na druhé straně se nemýlil Albertini, ani Evani. Řada přišla na Itala Daniele Massara, který však nedal. Naopak kapitán Carlos Dunga za Brazílii byl přesný. Tíha okamžiku ležela na Baggiovi, nejlepším hráči Italů, modle národa, hvězdě šampionátu. Jestli dá, ještě je naděje, jestli ne, je po všem... Roberto Baggio se rozběhl, napřáhl a...a...vysoko přestřelil pánu bohu do oken... Mistrem světa se stala Brazílie, Italům zbyly oči pro pláč. Veškerá námaha, veškeré úsilí přišlo na zmar. Božský copánek zklamal... Slabou útěchou mu mohl být fakt, že se spolu s Romáriem a Stoičkovem dostal do ideální jedenáctky turnaje. Bez zlata to nemělo cenu. "Byl jsem tak znechucený, že jsem ani nešel na závěrečný banket a zavřel se s manželkou v hotelu," smutnil Baggio. Nezbývalo než jej litovat, tohle mu nikdo nemohl přát...

Miláček fanoušků však nemusel smutnit dlouho, vždyť hned první sezóna v dresu Milána přinesla další Scudetto. Baggio se v týmu sešel s hráči jako Baresi, Maldini, Costacurta, či Weah a spolupráce mu viditelně svědčila. Roky však zastavit nelze, na pohled stále mladému střelci s typickýma zelenýma očima bylo už třicet. Netrvalo dlouho a z Milána se stěhoval. San Siro vyměnil za Boloňu, kde si odkopal jednu sezónu, v níž nasázel úctyhodných dvaadvacet branek ve třiceti zápasech a podprůměrnému celku pomohl na osmé místo ligové tabulky. Povedeným rokem vzbudil zájem Interu, po roce se tedy znovu dostal na legendární stadion Giuseppe Meazzy, tentokrát ale do té černomodré části. Nerazzurri, ač s velice silným kádrem, však stále nemohli najít onen potřebný vítězný recept, mužstvu se nedařilo, stejně tak Baggiovi. Přitom zde byly všechny předpoklady k úspěchu. Holt ne vždy vše dopadá podle papírových předpokladů...

Kariéru Baggio ukončil v Brescii, kde strávil své poslední čtyři roky. Přitom se mu nevedlo vůbec špatně. Vždyť i v poslední sezóně (2003/04), kdy mu bylo již třicet sedm, nastřílel solidních dvanáct gólů. Během bohatého života se v Italské lize trefil celkem 218krát, jinou ligovou soutěž, než Serii A, nehrál. V národním týmu Squadry Azzurry odkopal úctyhodných šestnáct let, trefil se 27krát. "Nehodí se do žádného systému," řek jednou uznávaný Arrigo Sacchi. "Baggio je dobrý, avšak Platini, který za nás hrával v minulých letech, byl něco zcela jiného. Dával mužstvu mnohem víc," prohlásil zase Gianni Agnelli. I přesto, málokterý fotbalista zanechal v Itálii takovou stopu jako Božský copánek - milovník červeného vína značky Fragolino, obdivovatel zelené barvy a vášnivý vyznavač buddhismu, ač celý zbytek rodiny je katolický. Baggio nesnáší násilí, přesto se rád baví mysliveckými hony. Prostě člověk protikladů... Mezinárodní federace fotbalových historiků a statistiků jej vyhlásila za devátého nejlepšího hráče v dějinách Itálie. Až za ním skončil třeba Giampiero Boniperti, možná vůbec největší legenda Juve. Jak říkají Italové: fotbal může být nudný, nikoli však s Baggiem. V zemi opery, vína a fotbalu nikdy nezapomenou na to, kdo byl Roberto Baggio. Poslední romantik, rozdavač radosti, Božský copánek...

Úspěchy: vicemistr světa (1994), bronz z mistrovství světa (1990), vítěz Poháru UEFA (1993), 2x mistr Itálie (1995, 96), vítěz Italského poháru (1995), vítěz Italského superpoháru (1995), vítěz Zlatého míče (1993), vítěz ankety FIFA o nejlepšího hráče roku (1993), 9. nejlepší fotbalista Itálie 20. století podle IFFHS.
(edited)
2009-05-21 23:52:31
těch životopisu, je tma fakt hodně, to by tu bylo aspoň 10 stránek, ale pokud má někdo zájem o životopis Besta, Boby Robsona, Socratese a podobně tak to sem klidně můžu nakpírovat
2009-05-21 23:53:18
Besta a Bobyho mi hod :) To si prečítam :D oni hrali za Men Ju :D
2009-05-21 23:53:57
Santiago Bernabeu - bílý život


Snad žádný jiný člověk toho v dějinách fotbalu pro svůj klub neudělal tolik jako Santiago Bernabeu pro Real Madrid. Tento Španěl v královském klubu působil v různých funkcích celých šedesát devět let. Za tu dobu si vyzkoušel všechno: byl hráč, kapitán, sekretář, ředitel, prezident i majitel. Vraťme se však na úplný začátek velkolepého svazku. Svazku, který v dějinách sportu nemá obdoby.

Santiago Bernabeu de Yeste se narodil 8. června 1895 ve východošpanělském městě Albacete, které leží asi sto kilometrů od přístavní Valencie. Matka byla Kubánka, otec Španěl. Mladý Santiago od narození miloval fotbal, vedle toho však také studoval. Stejně jako jeho otec vystudoval právnickou fakultu. Z tohoto faktu je zřejmé, že se jednalo o inteligentního muže, jenž se uměl chovat. Když mu bylo něco kolem desíti let, vzal ho táta na fotbal. "Pojď, synu, uvidíš, jak hraje Real Madrid. Víš, to je klub, který mám rád," lákal ho. Nemohl tušit, jak moc kouzelná hra na chlapce zapůsobí. Santiago se do Realu doslova zamiloval. Nedal rodičům pokoj. Neustále žadonil o další a další zápasy, vedle toho chtěl sám hrát. Když mu bylo čtrnáct, zapsal jej otec do mládežnického týmu Realu. Syn byl nadšen. Ani nechtěl chodit z tréninků domů. Vzorem mu byl starší bratr Marcelo, který rovněž nastupoval ve sněhobílém dresu. Netrvalo dlouho a Bernabeu se prosadil do "A" týmu Realu. Bylo mu teprve sedmnáct let, když poprvé vyběhl na malý a oprýskaný stadion. Nakonec na něm odkopal osmnáct sezon. Nikdy nehrál za jiný klub. Nastupoval na pozici středního útočníka, uměl zakončit levou, pravou i hlavou. Byl to spolehlivý střelec. Bratr Marcelo nastupoval na pravém křídle a Santiagovi přesně připravoval střelecké pozice. Jeho kvality potvrzuje jeden z tradičních duelů s Barcelonou, který skončil v současnosti již nepředstavitelným skóre 6:6. Santiago tehdy vstřelil čtyři góly.

První titul přišel v roce 1916, další o rok později, a další zase za rok... Real během jedenácti let získal celkem devět ligových titulů plus vítězství ve Španělském poháru. Ještě to však nebyly tituly v Primera División. Soutěž se označovala jako Regionální liga. Bernabeu, ač nikdy nepatřil mezi zvlášť nadané techniky, v kariéře nastřílel celkem 1200 soutěžních branek. Alespoň to uvádějí statistici při sestavování žebříčků nejlepších střelců. Stejně jako třeba u Pepiho Bicana to však nejsou oficiální čísla, tudíž se nejedná o potvrzená fakta... To však nemění nic na tom, že Bernabeu Realu výrazně pomohl k vůbec prvním krůčkům pozdější bohaté klubové historie. V létě roku 1927 hraje kapitán týmu, Bernabeu, svůj poslední profesionální zápas, načež odchází do fotbalového důchodu. To ovšem neznamená, že mizí z fotbalu jako takového, to rozhodně ne... Hned po skončení aktivní kariéry hráče se stává sekretářem klubu a získává rovněž místo na Španělském fotbalovém svazu. Pracuje jako pomocný statistik a organizátor nižších soutěží. Hlavní náplní života však zůstává Real Madrid. V roce 1929 Bernabeu spolu s několika kolegy zakládá Primera División, která od té doby ve Španělsku existuje dodnes.

V roce 1943, ve svých osmačtyřiceti letech, usedá do křesla šéfa Realu Madrid. Stává se prezidentem i ředitelem klubu a je třeba ihned dodat, že jej nečeká vůbec lehká práce.

Když poprvé vstoupil do své kanceláře na stadionu, zjistil, v jak mizerné situaci se klub nachází. Rozkradený majetek, prázdná pokladna, chátrající stadion, podvodníci mezi zaměstnanci a mužstvo zralé na sestup z ligy. Nebylo divu, že se do jinak prestižní pozice nikdo nehnal. Bernabeu nelenil a hned při svém příchodu prohlásil: "Vybudujeme královský klub nejen názvem, ale i skutečným postavením." Odpovědí byl posměch médií i fanoušků. On se ale nenechal rozhodit, což dokumentuje prohlášení, kde slibuje, že postaví největší stadion světa pro 125 tisíc diváků. Ironičtí novináři mu doporučovali důkladnou návštěvu lékaře. "Vždyť odkud by vzal peníze?" ptali se všichni...

Santiago Bernabeu však prokázal, že rozhodně není hloupý ani pomatený. Měl totiž chytrý a důmyslný plán: sehnal banku, která tenkrát zrovna vstoupila na trh s dlužními úpisy. Věrní fanoušci Realu pochopili Bernabeův záměr a stáli mnohdy i několikahodinové fronty, aby si mohli koupit akcie. Tímto způsobem milovanému klubu nevídaně pomohli a za krátkou dobu se mohli těšit z konstatování: "Na kontě klubu je 30 milionů peset!" Bernabeu se prokázal jako dobrý ekonom a právník. Stavba stadionu za rok začala a trvala tři roky. Stánek byl pojmenován Nuevo Chamart stadium, jeho slavnostní a velkolepé otevření se konalo 14. září 1947. Dodejme, že onen stadion stojí na svém místě dodnes, nyní se však jmenuje Stadion Santiaga Bernabeua...

Fanoušci královského klubu byli v euforii. Po otevření nového stadionu očekávali útok na titul. Jakým zklamáním bylo, že merengues skončili pouhé dva body od sestupu. Byla to jedna z nejhorších sezon v dějinách klubu. Bernabeu si uvědomil, že stavba stadionu automaticky nezaručuje úspěch. Potřeboval také vybudovat silný kádr, který by byl schopen konkurovat nejen nejlepším španělským celkům, ale také bojovat v evropských pohárech, a to byl úkol snad ještě těžší, než vybudování nového stadionu a finančního zajištění klubu. Klíčovým okamžikem byl březen roku 1952. Klub tehdy slavil padesát let od svého založení a na slavnost se sjelo mnoho osobností a hráčů. Bernabeu mezi nimi objevil jeden výjimečný talent: Alfreda di Stéfana. Tento Argentinec se šéfovi Bílého baletu zalíbil dvěma krásnými góly v dresu jihoamerického mužstva Millonarios Bogota. Bernabeu se rozhodl během okamžiku. "Toho génia musím pro Real získat. Jestli ho nepodepíšu, ať mi klub zakáže vstup na stadion," řekl prý tehdy Bernabeu jednomu příteli, který di Stéfanův zápas sledoval s ním. Nastal však problém: di Stéfano již měl podepsanou smlouvu s Barcelonou. Ani to však Bernabeuovi nezabránilo v další snaze získat argentinský klenot do svých řad. Po dlouhých tahanicích a vyjednáváních nakonec mohl slavit úspěch. Di Stéfano se upsal Realu.

Barcelona si mohla rvát vlasy. Netrvalo totiž dlouho, přesně řečeno jen rok, než se naplno projevilo, co všechno Real s di Stéfanovým příchodem získal. První sezona = první titul po dlouhých jednadvaceti letech. Neexistoval šťastnější člověk než Bernabeu. Toho sice mnozí obviňovali ze spolupráce s diktátorem Frankem, známým fanouškem Realu, on to však vždy vehementně popíral. Není důvod mu nevěřit. Důkazem budiž incident jiného vlivného generála, Astraye, kterému Bernabeu zakázal vstoupit na madridský stadion, kvůli jeho nevhodnému chování v čestné lóži. Své rozhodnutí nezměnil ani přes opakované výhrůžky smrtí. Proč to dělal? Nechtěl klubu kazit pověst...

Už jsme psali výše o Bernabeuově touze udělat z Realu evropský klub číslo jedna. Povedlo se mu to. Do Realu přicházela hvězda za hvězdou. Alfredo di Stéfano, Francisco Gento, Ferenc Puskás, Raymond Kopa, Didi, Amancio, Pirri, José Santamaría, Gunter Netzer, Paul Breitner, José Antonio Camacho a mnoho dalších. Ti všichni se zasloužili o nesmrtelnost klubu. Ještě víc však Bernabeu, neboť to byl on, kdo je do Madridu přivedl. "On Real miloval. Nikdy jsem se nesetkal s takovým patriotem, jako byl Bernabeu. Pro klub by udělal všechno," to jsou slova bohužel již zesnulého Ference Puskáse. Bernabeu vždy uměl hráče přesvědčit, proč by měl jít právě do jeho klubu. Byla z něj cítit taková víra v úspěch, že prostě nešlo odolat...

Odměnou byla legendární série pěti vyhraných ročníků Poháru mistrů evropských zemí za sebou. To se ještě žádnému jinému klubu nikdy nepodařilo. A co víc, Real předváděl úchvatný fotbal. Fanoušci klubu byli hrdí, že se mohou ztotožňovat právě s Realem. Když na jaře roku 1960 Real Madrid nastupoval k pátému finále PMEZ v řadě, usedal Bernabeu na tribunu s klidem. Věděl o kvalitě svého mužstva. Jaký to byl rozdíl od toho pocitu, který zažíval dřív, kdy se musel bát o každou stovku peset a o zdraví každého hráče... Hampden Park v Glasgow byl tehdy svědkem něčeho výjimečného. Něčeho, co se od té doby neopakovalo. 135 tisíc přítomných diváků jen nevěřícně zíralo, co se před jejich zraky děje. Říká se, že ještě žádný klub nehrál tak suverénně a pohledně jako tehdy Real. Dva nejblyštivější Bernabeuovy klenoty - Puskás a di Stéfano - se postarali o neopakovatelný zážitek. Real smetl Eintracht Frankfurt vysoko 7:3. Puskás dal čtyři góly, di Stéfano o jeden méně. Když kapitán José María Zárraga po zápase přebíral trofej určenou vítězi, Santiago Bernabeu neuměl vyjádřit svou radost. Klub, který celý život miloval, mu připravil obrovskou radost. Hráči mu svými výkony poděkovali za snahu a úsilí, které vložil do vybudování nejen týmu, ale celé fungující společnosti Real Madrid.

Kromě evropských triumfů přicházely také domácí tituly. Za prezidentování Bernabeua jich bylo celkem šestnáct. K tomu připočtěme šest Španělských pohárů, Interkontinentální pohár a hlavně šest vítězství v Poháru mistrů a vychází nám číslo, které raději ani nebudeme zmiňovat, aby se některým slabším povahám nezatočila hlava... A to je řeč jen o titulech získaných z pozice prezidenta a ředitele. Ty hráčské jsou zmíněny výše. Sečteme-li alespoň všechny Bernabeuovy ligové primáty (i ty mimo záštitu Primera División), dostaneme se k stěží uvěřitelnému číslu 25. To znamená čtvrtstoletí vlády Realu.

Je to neskutečný rozdíl, ale když si uvědomíme, jak se chová a prezentuje Real dnes a v jaké situaci byl především na počátku Bernabeuova působení, zjistíme, jak moc toho pro klub udělal. Říká se o něm, že uměl vyjít s úplně každým. Vždy totiž doufal v peněžní zisk ve prospěch Realu. Když jej novináři žádali o rozhovor, povolil jen v případě, že mu přispěli do klubové kasy. Peníze zkrátka byly třeba a Bernabeu je uměl sehnat. Ti, co jej pamatují, na něj vzpomínají jako na čestného člověka. Nikdy nepodváděl. Nikdy se nesnažil ovlivnit výsledky. Bernabeu byl živoucím důkazem oddanosti klubu a víry v úspěch. Pro Real by udělal vše. Dnes má klub nebývalé renomé, popularitu i marketingovou značku. V době Bernabeua však zaměstnanci neměli ani na oblek. On sám funkcionářům ze svého kupoval obleky, aby Real dobře reprezentovali. Pětatřicet let, až do smrti, nepřetržitě dělal v klubu prezidenta a ředitele. A to celou dobu bezplatně. Neuplynul den, aby se Bernabeu neobjevil ve své kanceláři a nekontroloval situaci a chod klubu. Pro jeho čestnost a slušnost jej nikdy a nikde neodmítli. Říká se, že dokonce i fanoušci konkurenční Barcelony jej mají v úctě.

Když 2. června 1978, jen šest dní před svými třiaosmdesátými narozeninami, vydechl naposled, vyhlásila mezinárodní fotbalová federace FIFA oficiální tři dny smutku. Ze sídla FIFA, UEFA i Španělského fotbalového svazu byla na tři dny spuštěna černá vlajka. Svět totiž opustil muž, jakých v historii nejpopulárnější hry mnoho nebylo. Na pohřeb přijelo hodně přes sto tisíc lidí. Prezident FIFA, Joao Havelange, pronesl smuteční řeč na počest odcházejícího Španěla. Už bylo napsáno, že stadion Nuevo Chamart byl od té doby pojmenován po Bernabeuovi.

Ptáte-li se, v jakých pocitech Bernabeu umíral, vězte, že šťasten. Real Madrid totiž jen pár týdnů před jeho smrtí získal mistrovský titul, který mu hráči věnovali na cestu na věčnost.

Úspěchy: jako hráč: 9x mistr Regionální ligy (1916,17, 18, 20, 22, 23, 24, 26, 27), vítěz Španělského poháru (1917).
Jako prezident: 6x vítěz Poháru mistrů evropských zemí (1956, 57, 58, 59, 60, 66), 2x finalista Poháru mistrů Evropských zemí (1962, 64), vítěz Interkontinentálního poháru (1960), 16x mistr Španělska (1954, 55, 57, 58, 61, 62, 63, 64, 65, 67, 68, 69, 72, 75, 76, 78), 6x vítěz Španělského poháru (1946, 47, 62, 70, 74, 75), spoluzakladatel Primera División (1929).
2009-05-21 23:55:10
Eusébio - Černý panter

Portugalsko dávalo a dává světu skvělé fotbalisty. Stačí vzpomenout jména jako Futre, Figo nebo nejnovější idol davů Cristiano Ronaldo. Ale největší portugalský fotbalista všech dob není původem z Evropy, nýbrž z někdejší kolonie dávné námořní velmoci. Jeho rodištěm byl africký Mosambik a svět ho poznal pod jménem Eusébio.

Světlo světa spatřil malý Eusébio da Silva Ferreira, syn angolského otce a mozambické matky 25. ledna 1942 ve městě Lourenço Marques, dnešním hlavním městě Maputu. Již od dětství projevoval nevšední talent pro fotbal. Spolu s dětmi ze stejné čtvrti založili tým, který nazvali "Os brasileiros” – Brazilci, po kterých si dávali i přezdívky. Eusébiovi připadl Didi, mág brazilské zálohy.

První krok do velkého fotbalu nedopadl pro Eusébia příliš dobře. Nebyl přijat do klubu O Desportivo, nicméně se nevzdal a zamířil do Sportingu Lourenço Marques. Tento klub byl jakousi líhní slavného lisabonského Sportingu. Až do svého příchodu do Portugalska hrál mladík v tomto dresu se lvem na prsou.

Výkony Eusébia nezůstaly dlouho nepovšimnuty a o jeho služby se strhl boj mezi dvěma nesmiřitelnými rivaly – Benficou a Sportingem. První z nich nabídl víc a tak se Eusébio ve svých 18 letech stěhoval v roce 1960 do hlavního města Portugalska. Hned v první sezóně, kdy oblékl červený dres Benficy, pomohl "Os encarnados” získat druhý titul PMEZ v řadě. Ohromen prostředím, v kterém se ocitl, dlouho svým spoluhráčům uctivě vykal. Hned svůj debut ovšem ozdobil hattrickem proti brazilskému Santosu, kde hrál fotbalový král Pelé, který nováčkovi gratuloval ke skvělému výkonu.

Premiéra v novém dresu před vlastním publikem proběhla 23. května 1961 v přátelském utkání proti Atléticu Madrid. A mladý Eusébio vstřelil tři ze čtyř gólů svého mužstva. Problémy s podepsáním smlouvy zabránily jeho účasti v prvním finále Benficy v tehdejší nejvyšší evropské soutěži.

Eusébio byl muž velkých zápasů, jak názorně předvedl ve druhém finále PMEZ v roce 1962, kdy se Benfica střetla s nejúspěšnějším celkem Evropy, slavným Realem Madrid. Vstřelil dva góly a celý svět byl ohromen jeho úžasnou rychlostí a dynamitovou pravačkou. France Football ho vyhlásil druhým nejlepším hráčem světa za Čechem Masopustem. Nabídky za Eusébia se do Benficy jen hrnuly, ale hráč zachoval svému klubu věrnost. Navíc kuriózně zareagoval tehdejší salazarovský stát, když po závratné nabídce Juventusu poslal Eusébia na vojnu, aby zabránil jeho prodeji. Italové neuspěli ani po MS v roce 1966, kdy Eusébiově angažování zabránil zákaz přijímat do italských klubů cizí hráče.

Rovněž v reprezentačním dresu Portugalska Eusébio nic ze svých schopností neztratil. Debutoval 8. října 1961 a vrcholem jeho kariéry se stalo mistrovství světa v Anglii, kde Portugalsko získalo třetí místo a Eusébio se stal s devíti góly nejlepším střelcem šampionátu. Ve skupině zdolali Portugalci i úřadující mistry světa z Brazílie a Eusébio vystřídal v žebříčku popularity svého rivala Pelého. Heroický výkon podal mozambický kanonýr ve čtvrtfinále proti KLDR, dnešní Severní Korei, kdy čtyřmi góly zvrátil nepříznivý stav a dotáhl svůj tým k výhře 5:3.

V semifinále, v takzvaném "Utkání slz”, portugalský tým podlehl jen těsně domácí Anglii a v zápase o třetí místo zdolal 2:1 tehdejší Sovětský svaz, kde zářil nejlepší brankář turnaje, legendární Lev Jašin. K bezprostřednímu souboji "Černého pavouka” Jašina a Eusébia, kterého Angličané obdařili přezdívkou "Černý panter” rovněž došlo, když byl odpískán pokutový kop v prospěch Portugalska.

K této situaci se váže úsměvná příhoda, na kterou vzpomínají tehdejší čeští diváci či posluchači. Jašin byl penaltový specialista, expert na odhadnutí směru střely podle rozběhu hráče. Vše umocňoval ještě zcela neobjektivní komentátor, který se rozplýval nad kvalitami (ač nespornými) sovětského gólmana a Eusébiovi nedával mnoho šancí. Nicméně po krátkém rozběhu, kdy Jašin nemohl odhadnout vůbec nic, protože Eusébio se rozbíhal přímo proti míči, a nekompromisní bombě "Černého pantera”, mikrofon na dlouhou dobu oněměl...

Kariéra Eusébia byla vedle řady úspěchů lemována i množstvím zranění, šestkrát se podrobil operaci levého kolene. I přes zranění často hrál, jelikož věděl, že hra Benficy je stavěná na něm a diváci by se těžko smiřovali s jeho absencí. Eusébio se oficiálně rozloučil s milovaným dresem lisabonského klubu v září 1973, ale u fotbalu zůstal ještě dalších šest let, kdy vystřídal několik zámořských klubů a poslední rok pak odehrál v menších portugalských klubech Beira-Mar a Tomar.

Celkem získal Eusébio za svou kariéru 11 titulů portugalského mistra a 5 portugalských pohárů, jednou se s Benficou stal vítězem PMEZ. Stal se i šampionem americké a mexické ligy. Sedmkrát získal titul krále střelců portugalské ligy a dvakrát Zlatou kopačku pro nejlepšího střelce Evropy. Za Benficu odehrál 301 utkání, ve kterých vstřelil 317 gólů! V reprezentačním dresu zaznamenal 44 branek v 67 zápasech. Dohromady se počet jeho zásahů v oficiálních zápasech zastavil na čísle 733. Statistikové spočítali, že ve všech zápasech jeho kariéry bylo těch branek 1137. V roce 1965 obdržel Zlatý míč pro nejlepšího hráče evropských soutěží.

Dnes je "Černý panter” Eusébio členem technického výboru portugalské reprezentace a sleduje tak na hřišti své nástupce, kteří o něm mluví, stejně jako většina Portugalců, jako o "Králi”. Další přezdívku "Evropský Pelé” vehementně odmítá... V roce 1994 mu byla před stadionem Benficy odhalena socha.
2009-05-22 00:18:34
Gabriela Batistutu by som si precital ak tam je hod to:)
  • 1
  • 2