Subject: Legendy svetoveho futbal

Gabriela Batistutu by som si precital ak tam je hod to:)

tak ten tam zatím není..

moj oblubenec

Legendy Primera División - Bebeto
Bebeto, celým menom José Roberto Gama De Oliveira, po príchode do Európy, resp. do La Coruni, dokázal, že aj menší klub, akým Deportivo je, sa môže pohybovať na vrchných poschodiach Primera División. Odohral sem štyri nezabudnuteľné sezóny.

Bebeto sa narodil 16. 02. 1964 v Salvadore v Brazílii. Tak, ako asi každý malý chlapec v tejto krajine, aj on si od malička zamiloval futbalovú loptu. Jeho prvým profesionálnym klubom, v ktorom bol zaregistrovaný, bola od roku 1983 Vitória, no pobudol v ňom veľmi krátko, lebo jeho nesporný talent a čuch na góly si hneď všimli predstavitelia väčšieho a oveľa kvalitnejšieho mužstva z hlavného mesta Rio De Janeiro, z Flamenga. V tomto mužstve odohral šesť sezón a v 286 zápasoch strelil celkovo 144 gólov, čo bol priemer o máličko viac ako 0,5 gólu na zápas... Nesporne vynikajúca bilancia.

V roku 1989 prestúpil do konkurenčného klubu Vasco Da Gama a aj tam potvrdil svoj talent... Nasledujúcu sezónu sa preto celkom pochopiteľne dostal na súpisku MS v Taliansku, ale v mužstve Brazílie bola obrovská konkurencia a v základnej zostave dostával nielen pred Bebetom, ale aj Romáriom prednosť legendárny Careca. V skupine sa Brazílčania stretli s Kostarikou, Škótskom a Švédskom a aj keď po troch víťazstvách suverénne vyhrali skupinu, v osemfinále nestačili na svojho dlhoročného rivala a neskoršieho finalistu z Argentíny a podľahli jej nešťastným gólom Claudia Canniggia z 80. minúty 0:1.

Bebetova kariéra pokračovala v klube Vasco Da Gama, kde zotrval celkovo 2 sezóny a aj v tomto klube si udržal bilanciu viac ako 0,5 gólu na zápas. Odohral sem 53 súťažných zápasov a strelil 28 gólov.

Mal už pokročilý vek futbalistu (28 rokov) a až vtedy sa rozhodol pre prestup do Európy. V roku 1992 ho zlanáril klub Deportivo La Coruňa a týmto krokom urobil asi najsprávnejšie rozhodnutie vo svojej skvelej futbalovej kariére. Dovtedy malý klub z Galície sa po príchode Brazílčana dostal na popredné miesta španielskej ligy. Hneď po príchode do Deportiva sa stal Bebeto miláčikom fanúšikov a mnohí z nich na neho dodnes nemôžu zabudnúť. Už v prvej sezóne (1992/93) sa mu podaril husársky kúsok v počte strelených gólov. Odohral 37 zápasov a jeho bilancia bola úžasná, strelil neuveriteľných 29 gólov... Po sezóne 1991/92, kde La Coruňa skončila až na 17. mieste, to bol obrovský skok, s Bebetom v zostave sa klub vyšplhal až na 3. miesto s 54 bodmi, Deportivo skončilo sezónu len štyri body za majstrom FC Barcelona a tri za druhým Realom Madrid.

Vtedy ešte asi nik netušil, aká napínava bude nasledujúca sezóna. A napínavá bola nielen do posledného kola, ale do posledej minúty... La Coruňa hrala krásny futbal s priam fantastickou defenzívou, lebo dostať 18 gólov v 38 zápasoch, to sa v La Lige tak skoro asi nikomu nepodarí... Deportivo prehralo za celú sezónu len 4 zápasy a pred posledným kolom malo mužstvo všetko vo svojích rukách. Jednobodový náskok pred rivalom z Barcelony im ale velil vyhrať v poslednom kole doma nad Valenciou, lebo FC Barcelona mala nielen lepšie skóre oproti Deportivu, ale aj lepšiu bilanciu vzájomných zápasov. Keďže Valencia bola až na siedmom mieste a ani víťazstvo na Riazore by ju neposunulo do pohárovej Európy, titul sa už v tichosti slávil v Galícii, ale predčasne. Domáci vyrukovali na Valenciu útočným futbalom a hostia sa dusili vo vlastnej šestnástke, no gól neprichádzal. Stav 0:0 po polčase bol na zaplnenom Riazore pre fanúšikov veľkým sklamaním, no ani Barcelona si neviedla lepšie, práve naopak.Po 45 min. prehrávala na Nou Campe s FC Sevilla 1:2. Druhopolčasovým uragánom však Barca zápas otočila a zvíťazila 5:2. My sa však vráťme k zápasu na Riazore. Aj v druhom polčase malo Deportivo prevahu, no gól nie a nie dať, až prišla 88. minúta a po faule v šestnástke odpískal rozhodca pokutový kop. Celý štadión, všetkých 35 000 divákov, očakávalo jediné - že sa k značke pokutového kopu postaví práve Bebeto, ich miláčik. Loptu a tým aj celú zodpovednosť si ale na seba vzal Juhoslovan Miroslav Djukič a stalo sa to, čo asi nik neočakával. Penaltu totiž trestuhodne zahodil! Do konca zápasu sa už nič nestalo a z majstrovského titulu sa opäť tešila Barca...

Pre Bebeta a celý klub to bolo obrovské sklamanie, ktoré neprebolelo dodnes, hoci Deportivo sa predsa len stalo majstrom španielskej ligy, a to v sezóne 1999/2000.

Po skvelej sezóne s už ale spomínaným nešťastným koncom sa Bebeto predsa len dočkal radosti a to dvojnásobnej. Na rad totiž prišli MS 1994 v USA. To už bol tento útočník stabilným členom základnej jedenástky a spolu s Romáriom tvoril nezabudnuteľné útočné duo. Brazília išla krok za krokom za svojím jediným cieľom a túžba zvíťaziť na týchto MS bola obrovská. Hlavne v osemfinále a vo štvrťfinále hral Bebeto dôležitú úlohu, lebo svojimi gólmi pomohol mužstvu dostať sa ďaľej. V osemfinálovom zápase práve on rozhodol o osude súboja proti domácim Američanom a gólom zo 72. minúty ich „poslal domov“. Pred štvrťfinálovým zápasom proti veľmi kvalitným Holanďanom sa dozvedel radostnú správu, narodil sa mu syn. Bebeto vyhlásil, že urobí všetko pre to, aby dal gól a aby Brazília postúpila. A tak sa aj stalo. Po krásnom sóle zo 63. minúty sa radoval z gólu na 2:0 pri autovej čiare tak, že hneď bolo každému jasné, komu ten gól venoval. Jeho gesto ostalo doteraz v pamäti fanúšikov. Hoci už v nasledujúcej minúte Bergkamp znížil a v 76 min. Winter dokonca vyrovnal, Brazília sa tešila z postupu, lebo Branco z priameho kopu v 81. min. vyslal nechytateľnú strelu. V semifinále si Brazília gólom Romária poradila so Švédskom a vo finále po pokutových kopoch s Talianskom. Vyhrala MS a Bebeto spolu s ňou. Nesporne to pre neho bola veľká radosť po nešťastnom záverečnom kole španielskej ligy.

V sezóne 1994/95 sa La Coruňa opäť umiestnila na druhom mieste, no majstrom sa tentokrát stal Real Madrid. Nasledujúca sezóna bola pre Bebeta v drese Deportiva posledná a za jeho éry v La Coruni najmenej úspešná, lebo Deportivo skončilo až na 9. mieste. No aj tu stojí jeden fakt za spomenutie. V zápase La Coruňa-Albacete strelil Bebeto pri víťazstve 5:0 všetkých päť gólov a to v 2.,3.,87.,88. a 90 min.! Prvé dva góly v rozmezí dvoch a posledné tri v rozmezí troch minút,priam neuveriteľné...

V drese Deportiva odohral Bebeto v španielskej lige 131 zápasov a strelil 86 gólov, celkovo spolu s pohárovými zápasmi strelil za La Coruňu gólov ešte viac a to presne 108. Po odchode z Deportiva hral v Španielsku ešte krátko za klub FC Sevilla, no tam odohral len 5 zápasov. Na sklonku kariéry sa vrátil do Brazílie a vyskúšal si aj angažmán v kluboch Kashima Antlers a Al-Ittihad.

V roku 1998 si zahral svoje tretie MS vo Francúzsku,kde strelil 3 góly,ale Brazília už na titul nesiahla,lebo vo finále podľahla domácemu Francúzsku dosť prekvapujúco 0:3.

Postavou malý,ale futbalovým umením veľký... Taký bol dnes už 44 ročný Bebeto.

precital som si Bernabeua:D

Nakolko inkvinujem skor k talianskemu futbalu (medzinarodnemu) tak ma zaujal clanok o Baggiovi. Dalo sa tam toho napisat viac dla mna, ale spomenul som si v tej suvislosti na 1 perfektnu reklamu, ktora chodila aj u nas. Velmi dobre spracovana a ma aj nejaku myslienku dokonca...

Paolo Maldini - ten nejvěrnější syn

Na ty kruhy pod očima fotbalový svět nikdy nezapomene. Ona legendární trojka na dresu bude navždy vlát v síni slávy italského fotbalu. Patrně žádný jiný fotbalista v dějinách nejkrásnější hry neodehrál za jediný tým tolik zápasů jako jediný syn bývalého kapitána prvního vítězného mužstva AC Milán v Poháru mistrů z roku 1963. Jestliže lidská ústa dokáží vytvořit ono magické slovo nepřekonatelný, pak nikdo jiný si jej nezaslouží slyšet s takovou vehemencí a uznáním jako chlapec, jenž celý život žije s červenočernou páskou přes oči. Jako by ty barvy ve svém těle stále skrytě viděl. Vždyť jak jinak si vyložit tu neuvěřitelnou skutečnost? Třicet tři let! Tak dlouhou dobu v jediném klubu snad žádný jiný vrcholový fotbalista nevydržel. A o kom že je řeč? Říká se mu Věrný, ale mimo fotbalový kontinent se jmenuje Maldini. Paolo Maldini.

Paolo Cesare Maldini se narodil 26. června roku 1968 v italském Milán, centru Lombardie, a jednom z hlavních center evropského fotbalu, opery, ale také módy. Druhé křestní jméno Cesare, Paolo zdědil po otci, slavném fotbalistovi a trenérovi. Cesare Maldini byl stejně jako syn Paolo neobyčejným mužem. Psal se 22. květen 1963 a tradičně na pěšinku učesaný střední obránce Cesare Maldini ve slavném fotbalovém chrámu Wembley v Londýně právě nad hrdou hlavu zdvíhal onen pohár, po němž touží všichni nadšenci kulatého nesmyslu. Pohár mistrů evropských zemí tehdy poprvé putoval do Milána, kapitán Maldini se navěky zapsal mezi legendy! Paolo na svět přišel až o pět let později, jako třetí dítě tak v rodině Maldiniových doplnil dvě sestry. Osm roků uběhlo a syn velkého kapitána evropských klubových mistrů si začínal vybírat koníčky pro volný čas. Když táta Cesare, celosvětově uznávaná persona a svého času dost možná nejlepší stoper světa, jednoho dne namátkou vytáhnul legendární, leč již poctivě zašlou černobílou fotografii z památného londýnského finále a k tomu vyprávěl, jaké to je hrát proti Eusébiovi, bylo rázem rozhodnuto. Malý Paolo prohlásil, že chce otce napodobit, z AC Milán se měla stát rodinná firma.

Na rok 1976 na San Siru nikdy nezapomenou. Léto bylo v plném proudu a na slavnou zeleň Giuseppe Meazzy dorazil jistý pán s malým synkem. Ten pán se jmenoval Cesare, chlapci říkali Paolo. "Tak schválně, jak pilně tě táta učí, kamaráde?" ptal se prý šéf milánské mládeže. "Uvidíš sám," odvětil s úsměvem jinak strohý a autoritativní Cesare Maldini. Právě tehdy, a je to již třiatřicet let, se začal psát magický příběh o životním poutu jednoho skromného kluka zvyklého hrávat na levé straně obrany a klubu, jímž prošli velikáni jako Rivera, Nordahl nebo Schiaffino. Kdo by byl tušil, že ten nenápadný hoch vyroste v možná největší postavu v dějinách Calcia?

Od svého mládí prošel Grande Paolo všemi věkovými kategoriemi rossoneri. Od žáčků přes juniory až po vytoužený první tým. Každý den na trénink, nic se nesmí flákat, pedantický táta Cesare všechno kontroluje! Paolo neměl úlevy. Navzdory slavnému otci, klubové legendě, ze sebe vždy musel vydat to nejlepší, jinak by neměl šanci. Náročné podmínky pro vstup do království jménem AC Milán nelze ošidit. Avšak začínající levý bek by neošidil ani jediný metr. Nikdy. Naprostá vlastní disciplína, vůle vítězit a být lepší než ostatní, touha obětovat se klubu, láska ke klubovým barvám, to vše a mnoho dalšího Paola dlouhá léta vedli k maximálním výkonům na trénincích i v zápasech. Sezóna 1984/85 běžela na plné obrátky, Maldini v pohodě válel v Primaveře diavoli, když tu 19. ledna 1985 u Maldiniových zničehonic zazvonil telefon. "Připrav se, zítra debutuješ!" hlásil pevný hlas proslulého kouče AC Nilse Liedholma, bývalého spoluhráče Cesare Maldiniho ze zlaté éry v padesátých a na začátku šedesátých let. Šokovaný Paolo neváhal ani chviličku, rychle si nachystal věci a v nervovém napětí usínal, nedočkavě myslíc na zítřek, kdy se vše mělo zlomit. 20. ledna 1985 to přišlo! Milán na hřišti Udine vstupoval do druhé půle, když zraněného spoluhráče nahrazoval právě Paolo Maldini. Premiérový zápas byl však tu sezónu jediným Paolovým počinem v "A" týmu AC.

To od nadcházejícího ročníku už vše šlo jako po másle. Teprve sedmnáctiletý mladíček odehrál rovných čtyřicet soutěžních utkání, dvacet sedm z toho v Serii A. Učitelem mu byl již tenkrát věhlasný Franco Baresi, kapitán a pravý vůdce týmu, jakých Calcio mnoho nepoznalo. Situace Milána však nebyla nikterak růžová. Slavný gigant světového sportu se topil v obřích problémech, pokladna zela prázdnotou, týmová značka byla po úplatkářské aféře a potupném přeřazení do druhé ligy pošpiněna takřka do "nevyčistitelna", a ani hráčský kádr na tom nebyl o moc lépe. Jako spása se jevil příchod finančního oligarchy Silvia Berlusconiho, majitele sítě televizí a mediálního magnáta. Pozdější dlouholetý italský premiér do populárního mužstva červenočerných okamžitě napumpoval nepředstavitelné množství peněz, svou podporou chtěl napodobit rodinu Agnelliů, která se podobně štědře starala o turínský Juventus. Jak známo, Berlusconi není člověkem, který by se přehnaně ohlížel přes rameno. Na úkor hrozícího krachu a veliké zátěže stran financí do týmu přivedl ty největší hvězdy fotbalového nebe. Ruud Gullit, Marco van Basten, Frank Rijkaard. Tato trojice holandských virtuosů zeleného pažitu se měla postarat o brankovou smršť, záložní řadu vyztužili (kromě Rijkaarda) pozdější známí trenéři Carlo Ancelotti s Robertem Donadonim, či Angelem Colombem. V týmu již přitom působil vynikající taktik Alberigo Evani. Obrana, pakliže nastupovala v ideálním složení, představovala to vůbec nejlepší, co kolébka defenzivní kopané kdy nabídnout mohla. Vpravo vynikající Mauro Tassotti, uprostřed král mezi obránci Franco Baresi, s ním mladíček Alessandro "Billy" Costacurta, vlevo pak Paolo Maldini. Záda jim hájil jistý Giovanni Galli. Zdálo se, že ten tým nemá slabinu. Sen signora Berlusconiho se brzy naplnil - AC Milán opanoval celý fotbalový svět, mocný Silvio navíc za pár let velkolepě slavil i v politice, kde se svou stranou Forza Italia získal většinu mandátů a se slovy "uchráním zemi před komunisty, volte mne a můžete být bohatí jako já", se ujal křesla předsedy vlády.

Rossoneri tehdy válcovali každého, kdo si dovolil vstoupit do cesty. Během pouhých tří let se ze "zaprášeného" spícího obra opět zrodil mocný Kyklop, jenž ne a ne propustit ovládané teritorium. Nadaný trenér Arrigo Sacchi své svěřence naučil týmové hře a sebeobětování, to vše spojené s dokonalou taktickou přípravou a všestranně vypilovaným herním projevem. Zatímco v ofenzivě zářilo duo Gullit - Van Basten, obraně kralovala čtveřice vedená Baresim. Vše fungovalo bezchybně, nyní už na řadě bylo jen potvrzení kvalit v podobě lesknoucích se trofejí.

A ty na sebe nenechaly dlouho čekat. Maldiniho první Scudetto (rozuměj italský titul) se zrodilo v sezóně 1987/88, rok na to pak přibyla dokonce i premiérová trofej pro vítěze Poháru mistrů evropských zemí! Triumf v PMEZ navíc doprovázel zisk Interkontinentálního poháru i Evropského superpoháru, tifosi AC doslova vrněli blahem. Jak by ne. Po letech útisku a bolestí zde opět byl vítězící Milán, jenž mezinárodními úspěchy zastiňoval i oslavovanou Maradonovu Neapol. Maldini se přitom plynule vypěstoval v jednu z klíčových osobností sestavy, jeho pozice na levé straně obrany byla neodmyslitelnou součástí Sacchiho týmu. Úspěch Paolových začátků sebou dokonce přivál pozvánku do italské reprezentace. V dresu Squadry Azzurry Maldini poprvé naskočil roku 1988. A ihned zaujal, za což si vysloužil odměnu v podobě účasti na EURU 88 v Německu. Silní azzurri však na zlato nedosáhli, nad jejich síly se v semifinále ukázal výběr Sovětského svazu. Modří přitom oplývali vskutku vynikajícím výběrem. Obrana ve složení Zenga (brankář), Baresi, Bergomi, Ferri, Maldini, budila respekt napříč celou Evropou... Neúspěch Italů však v týmu AC zastínil triumf Holanďanů, trio Rijkaard - Gullit - Van Basten, zásadním podílem pomohlo k celkovému vítězství oranjes. Veleúspěšné časy však pro Milán teprve začínaly...

Jak jsme již zmínili výše, ročník 1988/89 rossoneri po dlouhých letech opět vynesl na trůn evropské fotbalové šlechty. Milánští tehdy na vyprodaném katalánském Nou Campu ve finále suverénně porazili rumunskou Steauu Bukurešť 4-0, po dvou gólech vstřelili Van Basten s Gullitem. Celé utkání odehrál také Maldini, jemuž přitom bylo pouhých jednadvacet. Radost diavoli navíc brzy vzrostla na dvojnásobek - Milán ušatý pohár za rok obhájil! Druhé finálové klání do cesty přiválo Benficu Lisabon, o jedinou branku se postaral Rijkaard. Sacchiho chlapci navíc opět získali také Evropský superpohár i Interkontinentální pohár, oněch šest trofejí během dvou let na zraněné duše milánských tifosi působila jako blahodárný balzám. Paolo Maldini se pomalu ale jistě stával miláčkem San Sira. Jeho působivý elegantní styl, rozvážná rozehrávka, bezchybná poziční hra, kvalitní podpora ofenzivy i čisté odzbrojování soupeřících útočníků se stali vyhledávaným artiklem zraku fotbalové smetánky. Hned na první pohled úctyhodný Maldini navíc těžil také ze svého vzhledu. Je již zaběhnutým pravidlem, že ankety o nejpřitažlivějšího hráče Calcia sbírá právě Paolo, známý svými havraními vlasy a modrýma očima. Napříč vší popularitě a zájmu médií i fanoušků se však vždy galantní, umírněný a rozvážný Maldini nikdy nenechal strhnout k rozmařilostem, naopak vždy získával body svou slušností a bezúhonností. Dnes je tomu již čtrnáct let co žije v harmonickém vztahu s venezuelskou modelkou Adrianou Fossaovou, s níž má dva syny.

Před sezónou 1990/91 se nabízela otázka - dokáže Milán potřetí v řadě triumfovat v Poháru mistrů? Lákavá vidina zlatého hattricku nakonec naplnění nenabyla, proti se ve čtvrtfinále postavila Marseille, která tehdy dokráčela až do finále, kde však podlehla Rudé hvězdě Bělehrad. Milán ten rok vyšel výjimečně naprázdno. Bez jediné trofeje se po měsících žní končilo věru nepříjemně, o to větší byla v Maranellu motivace na sezónu další. Do té již rossoneri vedl nový kouč Fabio Capello (Sacchi se odebral k reprezentaci), tehdy ještě trenérsky neznámý začátečník, jenž ovšem brzy dokázal své kvality. Byť škarohlídi předpovídali výsledkový úpadek, Milán se pod Capellem vypjal k snad ještě lepším výkonům než pod Sacchim a během pěti sezón získal čtyři Scudetta, jeden Pohár mistrů, dvě druhá místa v Poháru mistrů, Evropský superpohár, Italský pohár a tři Italské superpoháry. Grandiózní bilance deseti trofejí během pěti let se do dějin AC Milán zapsala jako možná nejúspěšnější období vůbec, hráči rossoneri vytvořili tzv. Dream Team. Capello se stal nesmrtelným, kapitán Baresi stejně tak. Hůř na tom ale nebyli ani ostatní. Maldini patřil mezi nejlepší obránce světa, Billy Costacurta rovněž. Záložník Marcell Desailly výborně navázal na své výkony z Marseille, nový útočník číslo jedna Daniele Massaro, jenž pozici vůdčího střelce převzal po Van Bastenovi, pravidelně doplňoval božského Roberta Baggia v útoku italské reprezentace. Nesmrtelnou legendou se stal debakl rozjeté Barcelony ve finále nově založené Ligy mistrů v sezóně 1993/94. Natěšený tým Johana Cruyffa tehdy z Olympijského stadionu v Aténách odcházel doslova zubožen. Skóre 4-0 Katalánce dokonale ponížilo, v životní formě hrající Miláňané se jevili jako lidé z jiného světa. Koeman, Guardiola, Stoičkov, Romário... ti všichni nevěřili vlastním očím. AC Milán se znovu usadil na trůnu evropského fotbalu. Již popáté!

Tak jako Maldini a spol. sbírali vavříny v dresu rossoneri, polykali hořké slzy v azurovém trikotu své vlasti. Italové, ač disponující jedním z nejsilnějších týmů své historie, na samý vrchol nedosáhli. Nejprve na domácím mistrovství světa v roce 1990 v semifinále smolně podlehli Argentině, načež na šampionátu v USA nad vítěznými Brazilci zaostali o pevnější nervy. "Ten turnaj byl tragédií. Hráli jsme doma, s titulem všichni počítali. Vyřadil nás jediný gól, který jsme na šampionátu dostali, ten od Argentince Caniggii," vzpomíná smutně Maldini. Po onom Caniggiově zásahu následovaly pokutové kopy, kde azzurri k obrovskému zklamání po úspěchu toužících domácích tifosi, neuspěli. Také za čtyři roky ve Spojených státech se osudem staly penalty. Celé finále geniálně hrající Franco Baresi, zázračně nastoupivší po těžkém zranění, v klíčové chvíli přestřelil branku, stejně jako milovaný Baggio. Zlatí Kanárci křepčili, Apeninský poloostrov se topil v slzách...

Slzy však brzy oschnou, zvlášť když opačné opojné pocity vítězství přicházejí tak často, jako v případě Maldiniho. Ten se rok od roku více a více zarýval do duší červenočerných fanoušků. Poté, co se roku 1997 s klubem definitivně rozloučil Baresi, se kapitánského céčka ujal právě obdivovaný elegán Paolo, pravý nástupce svého otce. Také Cesare Maldini svého času dělával kapitána, také on mužstvo dotáhnul k Poháru mistrů a také on válel v modrém dresu rodné Itálie...

Baresiho odchod byl smutným aktem. Vyprodané San Siro vestoje vyvolávalo velkého muže, jenž diavoli kapitánoval celých patnáct let! Maldini si však nevedl o moc hůře, zodpovědnou roli vykonával roků dvanáct. Symbolické předávání štafety dojímalo Serii A a potažmo celou fotbalovou Evropu. Po Riverovi a Baresim zde byl Maldini, jenž oba své předchůdce nakonec i překonal. Alespoň co se týče statistik určitě. O tom však později...

Léta plynula a nadvláda Milána byla logicky vystřídána úspěchy jiných klubů. Do popředí se opět dostal Juventus, v jehož středu se pomalu probouzel génius jménem Alessandro del Piero. V týmu úhlavního, městského, rivala, Interu, Maldinimu konkuroval pravý bek Javier Zanetti, u AS Řím to byl Francesco Totti. Tito čtyři věrní synové svých klubů se s Calciem táhnou již tak dlouho, že z toho šediví snad i holohlavý Arrigo Sacchi. Paolo Maldini se však i přes znaky podobenství vymyká jakémukoli srovnání. Jeho oddanost barvám AC je prostě neuvěřitelná. Když roku 1998 oslavil kulatou třicítku, říkal, že by rád vydržel ještě pět let. To sice splnil, ovšem jen napůl. Řeč je o italské reprezentaci, kde si Maldini naposledy zahrál roku 2002 na světovém šampionátu v Koreji a Japonsku. Vzpomínky na rozlučkový mundial však Paolovi zůstanou značně "poškozené", azzurri se s turnajem rozloučili velmi záhy - již v osmifinále. Vše navíc doprovázel gigantický skandál s tragickým sudím, jenž stejně jako o kolo dál výrazně napomohl postupu domácích Korejců. Rozhořčení Italové dali naplno průchod svému temperamentu, trenér Trapattoni samou zlostí rozkopal prosklenou místnost pro novináře, neoprávněně vyloučený klíčový hráč Totti si z plných plic ulevoval již na trávníku, podobně jako většina ostatních. Snad jen Maldini se i přes očividnou křivdu znovu zachoval jako pravý kavalír, nedopustil ztrátu sebekontroly a vše řešil s typickou grácií a elegancí. Co na tom, že čtrnáct let v modrém dresu skončilo bez vytouženého zlata? "Osudu neporučíš," krčí rameny Velký kapitán, který za svou vlast odehrál úžasných a dosud rekordních 126 zápasů.

Azeglio Vicini, Arrigo Sacchi, Cesare Maldini, Dino Zoff, Giovanni Trapattoni. Tato esa mezi světovými trenéry se za Paolova působení vystřídala na lavičce Italů, avšak nikdo nenašel onen pověstný vítězný recept... Přitom třeba na EURU 2000 k němu bylo tak blízko! Azzurri celý zápas vedli, když v nastaveném čase, půl minuty před koncem, srovnal Francouz Wiltord, v prodloužení pak krutě otočil Trezeguet. Holt, nikomu asi není souzeno vyhrát úplně vše...

To v AC Milán se zpívá jiná, zlatá písnička takřka po celou dobu dlouhého Maldiniho angažmá. Po Scudettu z roku 1999, si AC další ligový triumf připsalo v sezóně 2003/04, kdy suverénním způsobem zneškodnilo Juventus, Inter i oba římské kluby, jež na začátku nového tisíciletí po letech zažívaly jakousi vítězící obrodu. Scudetto 2004 bylo tiskem označeno tradičním strameritato - plně zaslouženým. Nikdo nemohl nic namítat... Mužstvo majitele Berlusconiho ten ročník táhly již nové hvězdy a noví miláčci davů. Alessandro Nesta, Andrea Pirlo, Gennaro Gattuso, či Andrej Ševčenko. To jsou jména, jež slušně navázala na úspěchy holandského trojlístku, či Capellova Dream Teamu. Scudettu z roku 2004 navíc předcházel další, v předcházející sezóně získaný, triumf v Lize mistrů, pro Maldiniho již šestý v kariéře! Milán si ve vůbec prvním a jediném čistě italském finále na penalty poradil s Juventusem, vítěznou trefu zaznamenal ukrajinský ostrostřelec Ševčenko. Kapitán Maldini po čtyřiceti letech napodobil otce - na anglické půdě nad hlavu jako první zvedl ušatý pohár. Jen místo konání bylo jiné, Wembley vystřídal manchesterský Old Trafford. Rossoneri navíc získali také další Evropský superpohár, za zmínku by jistě stálo také prestižní ocenění Hráč utkání, které již pětatřicetiletý Maldini získal za finále se Starou dámou.

Nenasytný a po titulech stále lačnící motor levé strany však neměl dost. Za pouhé dva roky s AC dokráčel do dalšího finále, kde však přes jednoznačné poločasové vedení 3-0 podlehnul Liverpoolu. Na penalty... Jaké prokletí a jaká zbraň se v oněch nepříliš vzdálených kopech skrývá!

Milán si však vše vynahradil za další dva roky, kdy se ve finále opět postavil Liverpoolu. Tentokrát však více štěstí stálo na straně Italů, Filippo Inzaghi se ten večer definitivně rozhodl zapsat mezi legendy klubu...

V Italské lize to však pro Maldiniho a spol. v posledních letech nekončívá nikterak velkolepě. Vedoucích otěží se pevně ujal Inter, který na trůnu Calcia sedí již čtyři roky v kuse. Není však již úkolem Maldiniho, aby tuto hegemonii úhlavního rivala z Milána narušil. Střídání stráží nezadržitelně volá...

Květen 2009 je posledním měsícem, kdy Paola Maldiniho můžeme vidět s míčem u nohy. Neuvěřitelných, ba neskutečných dvacet pět sezón si Grande Paolo odkopal v červenočerném dresu. Od úplného začátku celých třicet tři let v jednom týmu! Snad ani nemá cenu konstatovat, že zdaleka nikdo jiný se podobnému číslu nedokázal ani přiblížit. Rekord Gianniho Rivery v počtu 501 ligových utkání Maldini hravě přeskočil již v březnu roku 2003, jeho konečná bilance zní 647! Celkový počet utkání v dresu AC pak končí u nevídaného čísla 902. K tomu přidejme dalších 126 startů za Squadru Azzurru a máme zde o poznání více, než 1000 mistrovských utkání! Patrně by se jednalo o zázrak, kdyby se podobný kousek ještě někdy někomu podařil. Na Paola Maldiniho zkrátka jakákoli měřítka a tabulky nestačí. To, co bývalo vždy jakýmsi rámcem, je v jeho případě nabourané, nikdo nic nezmůže. 28 - to je počet trofejí, jichž Maldini s AC dosáhnul. Začínal v šestnácti, končí takřka v jedenačtyřiceti. Jeho číslo tři bude navždy vyřazeno z pořadníku v milánské šatně, nabitá červenočerná Síň slávy se cenného příspěvku jistě již nemůže dočkat. Jen dva lidé si ten dres mohou obléci - Paolovi synové. Dvanáctiletý Christian i osmiletý Daniel snad otce nenechají "ve štychu", vždyť oba již hrají za AC! Dědeček Cesare a táta Paolo jim určitě poradí...

Není pochyb o tom, že se loučí jeden z nejlepších italských fotbalistů v dějinách. Kopaná nepoznala mnoho lepších obránců, osobností a charakterů pak ještě méně. Loučí se sportovec, na něhož se nikdy nezapomene. Velký kapitán. Symbol inteligentního a čestného fotbalu odchází, začíná éra "Po Maldinim". Zda bude pro Milán úspěšná, či nikoli, je ve hvězdách. Jedno však jisté je: tifosi po celém světě budou doufat, že se jim Paolo vrátí. Třeba jako trenér...

Přátelé, vězte, že ještě za desítky let budeme hrdí na to, že jsme mohli na vlastní oči sledovat Paola Maldiniho...

Úspěchy: vicemistr světa (1994), třetí na mistrovství světa (1990), vicemistr Evropy (2000), třetí na mistrovství Evropy (1988), 5x vítěz Poháru mistrů evropských zemí / Ligy mistrů (1989, 90, 94, 03, 07), 3x finalista Poháru mistrů evropských zemí / Ligy mistrů (1993, 95, 05), 2x vítěz Interkontinentálního poháru (1989, 90), 5x vítěz Evropského superpoháru (1989, 90, 95, 03, 07), vítěz Mistrovství světa klubů (2007), 7x mistr Itálie (1988, 92, 93, 94, 96, 99, 04), vítěz Italského poháru (2003), 5x vítěz Italského superpoháru (1988, 92, 93, 94, 04), nejlepší hráč finále Ligy mistrů (2003), nejlepší obránce Ligy mistrů (2007), nejlepší obránce Italské ligy (2004), nejvíce startů za AC Milán v historii (902), nejvíce startů v Italské lize v historii (648).